V klubu jste působil jako hráč od roku 1967 do roku 1982 a byl jste součástí stříbrné sezóny z roku 1978. Jak na tyto časy vzpomínáte?

V průběhu mé kariéry to byly nejlepší roky, které nás v Litvínově potkaly. Měli jsme skvělou partu, hráli jsme hezký hokej, v kabině byla velká pohoda a dařilo se, když do sebe všechno zapadne, tak to jde. Trochu bych to srovnal s ročníkem 2014/2015, kdy jsme získali mistrovský titul. Neměli jsme k němu daleko ani tenkrát, šahali jsme po něm, ale nakonec to nedopadlo. Moc rád na to vzpomínám a myslím si, že celá naše generace na to vzpomíná.

Hrál jste s Ivanem Hlinkou i se spoustou dalších skvělých hokejistů. Pokud byste měl vybrat oblíbeného spoluhráče, kdo by to byl a proč?

Celou svou kariéru jsem hrál s Jirkou Bublou, sedli jsme si v mužstvu lidsky, a hlavně byl v té svojí generaci jedním z nejlepších evropských obránců. Nakonec své kvality prokázal i v NHL. V týmu jsme měli osu Hlinka – Bubla, kdy všichni věděli, co se bude dít, a stejně jim na to vždycky skočili. Byla radost s nimi hrát, jak jsem říkal u předchozí otázky, když si lidé sednou civilně, tak je radost ten hokej hrát.

V klubu jste působil také jako trenér mládeže…

V Litvínově jsme byli vždycky dobrou mládež. V letech, kdy jsem tu jako trenér působil mezi lety 1989 až 2001, to byla velice dobrá léta. Získali jsme několik titulů v mladším dorostu, měli jsme také titul ze staršího dorostu. Měli jsme výbornou partu trenérů ve všech věkových kategoriích, ti lidé to dělali rádi a s láskou, od toho se odvíjely všechny úspěchy, vychovali jsme hráče pro NHL i nejvyšší úroveň doma v republice. Zároveň jsme měli sportovní třídy, to byl základ nejen litvínovského hokeje. Největší zločin byl, když se sportovní třídy zrušily. Byl to krok, který je nevratný, a dnes vidíme, že byl chybný. Když na to lidé tehdy upozorňovali, tak pro ně nebyly uši. Tohle vše nastartovalo naše další generace, poté se to ale bohužel někde zlomilo. To je ale otázka pro kompetentní lidi, aby zjistili, co se stalo, a co se má udělat pro to, abychom se vrátili tam, kde jsme byli.

Později od roku 2007 jste působil jako generální manažer.

Tehdy se mi ozvali z tehdejšího Chemopetrolu, že mají takovou a makovou situaci, tak jsem jim na to kývnul. Za ty čtyři roky jsme odvedli kus práce, vyřídili jsme resty, které v klubu byly, a při mém odchodu byl klub funkční, s dobrými lidmi. Ta práce byla začátkem toho, že jsme do pěti let vyhráli titul. Když se za tím ohlédnu a shrnu to, tak jsme odvedli kus dobré práce.

V čem se změnil hokej od té doby? Jaké jsou největší rozdíly?

S oblibou říkám, že když já ještě hrál hokej, tak se házel aut. To je vzpomínka na to, že ten hokej byl prostě jiný. Dnes jsou hokejisté atleti s, ve většině případů, vynikající fyzickou přípravou. Hokej je rychlejší, přímočařejší, dramaticky se změnil. Nevím, jestli je pro diváka vizuálně zajímavější, velice rád koukám na zápasy nároďáku ze 70. let, na který se dobře kouká ještě dnes. Z hokeje se dle mého vytratilo také kouzlo parádiček, kliček, z hlediska obránců třeba bodyčeků, upravila se pravidla. Žijeme v jiné, v komplikovanější a v rychlejší době, nutno dodat, že je na druhou stranu lépe placená. Dnes je hokej byznys, téměř vše je o penězích.

Jako trenér jsem začínal nejmenších, poté jsem se dostal postupně až k juniorům. Bylo to založené, jak jsem říkal, na sportovních třídách – když se podívám támhle (ukazuje na fotku litvínovských hráčů za Nagana), to jsou všechno hráči odkojení na sportovních třídách. Je jiná doba, hokej se více zkomercializoval, je to také o nekritickém zasahování rodičů do tréninkových procesů. Lituji trenéry, kteří musí s těmito rodiči vycházet, každý vidí své dítě v NHL a neumí si představit, co to vlastně obnáší. Záleží na klubu, jak se s tím popasuje a kde najde rovnováhu mezi klubovými možnostmi a tím, co hokej dnes vyžaduje.

Vychoval jste dva úspěšné syny, oba si zahráli jak v Litvínově, tak v NHL. Vedl jste je k hokeji od malička? Byl jste na ně přísný? Jak je přísnost při trénování důležitá?

Myslím si, že to je fenomén sportovních rodin, ať už je to hokej, fotbal, atletika, nebo cokoliv jiného. Když jsou kluci doma vedení ke sportu a mají podporu z rodiny, automaticky k tomu tíhnou a je to jednodušší. Jestli to jsou hráči do NHL nebo do naší ligy, je to úplně jedno, jde to ruku v ruce s tím prostředím. Honza i Roman měli dobré kariéry, myslím si, že na to velice rádi vzpomínají. Přísnost vždy musí být, ale člověk si musí najít hranici, kde se potkává přísnost a autorita s buzerací a degradací. Trenér musí například volit jiný slovník, než kdyby učil na škole, ale na druhou stranu musí být natolik inteligentní, aby hráče neurážel. Jsou to velké úskalí špičkových hráčů, kteří začali trénovat, a potýkají se s problémy, protože si myslí, že když byli vynikající hráči, tak jsou i vynikající trenéři. Nejsou. Musí se to naučit, není to jednoduché a musí to ustát. Jsou i opačné případy, kdy hráč bez zářné kariéry může být skvělým a úspěšným trenérem. Radim Rulík nikdy nebyl hvězdným hráčem, a přesto je nejlepším trenérem, kterého máme.

Litvínovskou mládeží prošli také dva vaši vnuci, mladší Honza se podíval k A-týmu během letní přípravy a přípravných utkání. Co na to říkáte?

Na toto téma ještě nedozrál čas, abych se k němu vyjádřil.

Během ledna se uskutečnila akce pro klubové legendy, kde Litvínov ocenil hráče, kteří odehráli 10 a více sezón. Jaká to pro Vás byla zkušenost, vidět se s bývalými spoluhráči a známými pohromadě?

Byla to pro mě velice pozitivní, už jen skrze to, že jsme se s některými kluky viděli po více než deseti letech. Někteří se rozprchli, ale spousta kluků je litvínovských a odehráli tu v dnešní době 10, 12 nebo 15 sezón. V dnešní době je to mnohem komplikovanější. Jsem rád, že spousta kluků je v takové fyzické kondici, že zvládli na akci přijít, a je třeba poděkovat vedení, že si na tolik hráčů vzpomnělo a tímto způsobem je ocenilo.

Co říkáte na Litvínov nyní? Letos hraje Verva nahoře tabulky…

Letos hrajeme velice dobře. Vždy se najdou detaily, které nejsou úplně v pořádku a dají se zlepšit, ale to jsou maličkosti. Důležité je, že předváděná hra je dobrá, že nejsou „starosti“ a řešíme jen pozitivní věci, jestli se dostaneme do nejlepší čtyřky, nebo ne a jak dopadneme v play-off. Diváci určitě mohou být spokojení.

Co je Vaše nejoblíbenější vzpomínka s litvínovským hokejem?

Litvínovský hokej je dlouhodobý úkaz a tak trochu zázrak. Téměř všichni obyvatelé města by se vešli do O2 Areny a my tu hrajeme hokej tolik let na té nejvyšší úrovni. Mojí nejoblíbenější vzpomínkou je jednoznačně zápas se Spartou v roce 1978, kde šlo o druhé místo. Každý sportovec má v kariéře zápasy, na které vzpomíná rád i nerad. V té sezóně jsme prohráli doma s Kladnem i v Košicích, to nás stálo titul. Závěrečný zápas se Spartou byl fantastický, jak hokejově, tak atmosférou. Bylo to poprvé v litvínovských dějinách, kdy jsme atakovali první místo. Ivan Hlinka v tom zápase seděl mezi střídačkami na židli s nohou v gypsu a řval, že když mohl Harry Sinden hodit židli na ledě v Moskvě, tak proč by to nemohl udělat on v Litvínově. A hodil jí tam.

Zároveň rád vzpomínám, když jsme v dorostu vyhráli mistrovství republiky, měli jsme skvělou partu. V jednom ročníku byl Kamil Koláček a Petr Franěk, na turnaj jsme přijeli s patnácti hráči a jedním brankářem. Všichni nám říkali, co tam budeme dělat, že jsme se přijeli jen podívat. Nakonec jsme to vyhráli a všichni koukali s dlouhým nosem.