Panči, na trenérskou pozici do mládeže HC Litvínov jsi přišel v roce 2021, teď se ale s klubem loučíš. Jaké pocity se v tobě teď odehrávají?
Mikael Pančák: Není to jednoduchý odchod. Litvínov pro mě vždycky byl srdcovka jsem odsud. Díky Litvínovu jsem hrál hokej a podíval se do celého světa. Poslední dva měsíce je ale pro mě každý trénink silnej. Znám každé dítě, jejich radosti i blbůstky. A když přijdou a ptají se: „Pane trenére, kdy se vrátíte?“ Není to jednoduchý.

Takže si ty chvíle s nimi teď o to víc užíváš?
Mikael Pančák: Opravdu si je užívám. S dětmi jsem uvolněnější, jako by ze mě spadla tíha odpovědnosti. Ale přijdou momenty, třeba loučení u táboráku, kdy si říkám: „Ty jo, kdybych se tak mohl rozpůlit.“ Těžko se mi odchází.

Jak moc těžké rozhodnutí to bylo?
Mikael Pančák: Bylo to jedno z nejtěžších. S Kamilem jsme to řešili dlouho. Narážel jsem na českou mentalitu, někdy na přístup lidí ke sportu a práci s dětmi. A taky musím řešit svoje zdraví, už nemám dále možnost pojištění v Rakousku, tak to musím řešit jiným zahraničním angažmá. České zdravotnictví mi neposkytuje to, co potřebuji.

Jak se vlastně Mikael Pančák dostal do týmu?
Kamil Havelka: Přes naši kamarádku Květu Hellmichovou, dnes místostarostku Litvínova. Znali jsme se jen od vidění. Když jsme si párkrát sedli a povídali, hned mi došlo, že Panči je správná volba. Po poradě s výborem bylo jasno. Od začátku do konce výborné rozhodnutí.
Mrzí mě, že odchází do zahraničí, ale chápu ho. Zdraví je důležité. Podali jsme si ruku a věříme, že se jednou vrátí zpět do Litvínova.

Rozešli jste se tedy v dobrém?
Kamil Havelka: Absolutně. Máme mezi sebou důvěru a přátelství. Umíme si říct věci na rovinu, i ty nepříjemné. I když jsem šéf, Panči se nebál říct, co mu vadí. A to oceňuji.
Byl to vztah postavený na respektu a důvěře. Věděl jsem, že přichází člověk se zkušeností ze zahraničí. A to jsme tu potřebovali. Přinesl nový přístup a s odstupem času vidím, jak moc to pomohlo. Zanechal tady silnou stopu. Trenéři od něj mohli hodně pochytit. A doufám, že v tom budou pokračovat. Panči byl parťák, ne podřízený.


V Litvínově jsi působil jako šéftrenér od základny až po čtvrtou třídu. To asi není úplně malá porce práce, že?
Mikael Pančák: Na začátku to tak nevypadalo. Dětí nebylo tolik, částečně kvůli covidu, částečně kvůli menší aktivitě v náborech. Ale za čtyři sezóny se to hodně rozrostlo. Máme teď spoustu malých hokejistů a ukazuje se, že systém funguje.
Navázali jsme skvělé vztahy se školkami, školami, zapojili se do různých projektů. Dneska začínají děti s hokejem už v předškolním věku a to je velká výzva.

Takže sis na sebe tak trochu ušil pořádný „bič“?
Mikael Pančák: Jo, přesně. (smích) Když mi volal Zdeněk Zíma, říkal: „To je v pohodě, práce dvakrát do měsíce, pár tréninků.“ Jenže netušil, jak funguji já.
My jsme se do toho pustili naplno, intenzivně a důsledně. A když si vezmeš: základna, nábor, první až čtvrtá třída, to je šest oblastí, které zastřešuješ. Opravdu pořádná fuška.

Tvoje pozice je ale hlavně o tom, že s dětmi vytváříte první vztah ke sportu. Jak vnímáš tuhle zodpovědnost?
Mikael Pančák: Je to velká zodpovědnost. Přesvědčit dítě, že hokej je ten správný sport není lehký, ale hlavní jsou lidi.
Děti přicházejí za člověkem, ne za sportem. Vidí tě ve školce nebo na ledě, a když si je získáš jako člověk, získáš je i pro hokej.
Když tě začnou mít rády, přijmou i to, co děláš. Kdybych s takovou vášní dělal tenis, milovaly by tenis. Ale já miluji hokej a snažím se to předat.
Musíš být trochu herec, když přijdeš do školky. Získat je zábavou a postupně jim nenápadně předat sportovní hodnoty, systém. Ale všechno to stojí a padá s tím, kdo před nimi stojí.

Kamile, Panči se významně podepsal na změnách v mládeži. Jak to vnímáš ty?
Kamil Havelka: Jsem o tom přesvědčenej. Panči byl spouštěč změn. Litvínov měl dlouho trochu zkostnatělý přístup. Ale on přinesl čerstvej vítr.
Dostal naprosto volnou ruku, a tím se rozpoutal obrovskej zájem o mládež. Táborů, školky, školy, oslovení širokého okolí… Ozývali se učitelé i rodiče z celého kraje.
Musíme sice držet férovou rovinu s ostatními kluby v regionu, ale Litvínov díky němu získal silnou pozici. A to, jak nás vnímají ostatní výkonnostní kluby, je pro mě silný signál.

Mikael Pančák: Nejvíc mě potěšila jedna SMSka, když se rozkřiklo, že odcházím. Napsal mi trenér z konkurenčního klubu. Poděkoval mi za to, co jsme v Litvínově udělali pro mládež. A to mě fakt dostalo. Jsme konkurenti, ale i tam si řekli: „Tohle má smysl.“

Co podle tebe dělá rozdíl v té práci s dětmi?
Mikael Pančák: Nestačí být zapálenej, musíš hořet. Být motor, přirozená autorita, ne postrach. Děti ti musí věřit. A rodiče taky.
Zároveň musíš umět odstínit rodiče, alespoň během tréninku. Trenér je lídr kabiny. Může i zvýšit hlas, ale hlavně si musí děti získat. Každé je jiné, ale čím víc tě budou mít rády, tím víc za tebou půjdou.
A výsledek? Docházka byla skvělá. Čtyřikrát týdně led, dvakrát suchá, turnaje. Děti i trenéry to bavilo. Ze začátku měli pochybnosti, ale pak viděli výsledky.

A co trenéři, kteří přijdou po Pančim?
Kamil Havelka: Mají teď trochu strach. Budou muset převzít zodpovědnost, nebudou mít všechno nachystaný. Ale to je dobře. Ukáže se, kdo má chuť a srdce a nebo kdo to dělal jen kvůli penězům.
Panči tu nastavil laťku vysoko. A to, co tu zanechal, je silnej odkaz. Tohle není práce „na hodiny“. Tady se maká sedm dní v týdnu. A víš co? Ať si to teď zkusí bez něj. Kdyby bylo potřeba, klidně pro něj do tý Itálie pojedu. (smích)


Dá se u těch nejmenších dětí už budovat klubismus?
Mikael Pančák: Určitě. Už od prvního tréninku. Děti mají pokřiky, nosí klubové oblečení, žijí tím. Když přijdeme do školky na „hokejový den“, těší se, že si obléknou zápasový dres.
Učíme je, že dres patří na ramínko, že se nešlape na logo...

Co kromě trenérů potřebujete?
Mikael Pančák: Rodiče, ale s mírou. Měli by pomáhat, ne zasahovat do tréninku. Důležitá je důvěra, respekt k trenérovi, ochota přiložit ruku k dílu, když je potřeba.
Rodiče musí chápat, že jakmile dítě vstoupí do kabiny, přebírá za něj odpovědnost trenér. A ten musí být přirozenou autoritou. Ne křikloun, ale člověk, ke kterému vzhlíží.

A není těžké tohle vysvětlit?
Kamil Havelka: Je. Někteří rodiče mají potřebu „říkat, jak to máme dělat“ nebo tlačit svoje představy. Ale tam musíme držet jasnou hranici. Pomoc ano, zásahy do systému ne.

Co tím myslíte?
Mikael Pančák: Například že klubový trénink má přednost před komerčním. Nebo že hráče na turnaje střídáme. Někdy jedou zkušenější děti, jindy ti méně zdatní. Ale všichni hrají.
A to všechno chystáme ve volném čase, mimo svazové soutěže. V zahraničí je normální, že rodiče pomáhají a jsou součástí klubu.

Čím si vysvětluješ tu negativní náladu?
Mikael Pančák: Bohužel je to nastavení společnosti. Dříve rodiče respektovali trenéry, děti rodiče i trenéry. Dneska ten respekt chybí.

Je Litvínov v tomhle něčím specifický?
Mikael Pančák: Určitě. Když mě Kamil oslovil, hodně lidí mi říkalo, že Litvínov je specifickej. Historicky, i tím, kolik hvězd NHL odtud vzešlo. Ale taky je to daný strukturou regionu. Sociálně to tu není snadné.
Já sám to znám. Dnes hodně převládá egoismus a osobní zájmy.
V cizině už pochopili, že to tak nejde. A já věřím, že i u nás to časem dojde. Jen holt později než ve Švédsku nebo Finsku.

Jak vidíš změny ve společnosti a jejich vliv na výchovu dětí ve sportu?
Kamil Havelka: Když to srovnám s naší generací, tak my jsme měli obrovský respekt. K rodičům, učitelům, trenérům. Dnes rodiče dětem čím dál víc umetají cestičky. A děti pak ztrácejí respekt k přirozeným autoritám.

A jak se to konkrétně projevuje?
Mikael Pančák: Například máš slabší ročník, málo dětí, a potřebuješ, aby všichni chodili na zápasy. Dřív si rodiče plánovali dovolenou podle zápasového programu.
Dnes? Dvakrát, třikrát během sezóny se prostě seberou a odjedou. Bez ohledu na tým. Pak se vrátí a očekávají, že dítě bude hned hrát i bez tréninků. A když ne, přichází výčitky, hledání viníka. Místo aby se řešil smysl a kontinuita.

Máš dojem, že to je jen o pár jednotlivcích, nebo je ten problém hlubší?
Mikael Pančák: Naprostá většina rodičů je super. Když si s nimi sednu a mluvíme otevřeně, chápou to. Ale pak jsou jednotlivci, kteří do toho tahají osobní zájmy, a to narušuje atmosféru celého týmu.

Co by pro tebe bylo ideálním výsledkem?
Kamil Havelka: Aby si rodiče vážili toho, co děláme. Aby vnímali klub jako místo, které je pro děti. Ne jako prostor, kde se bojuje. Když jim nevyhovují pravidla nebo filozofie, je v pořádku hledat jiný klub.

Tohle zní jako hlubší pohled na výchovu obecně.
Kamil Havelka: Přesně tak. Naším cílem je mít víc takových trenérů jako Panči – zapálených, důsledných, s přesahem. A pár z nich už to pochopilo. Máme na čem stavět.

A jak to vnímáš z pohledu zapojení vedení klubu?
Kamil Havelka: Ideální by bylo, kdybychom nemuseli zasahovat vůbec. Aby trenéři měli důvěru, rodiče respekt a trpělivost. Myslím, že se k tomu blížíme.

Panči, ty jsi pro děti organizoval také celou řadu akcí. Která tě bavila nejvíc?
Mikael Pančák: Nejvíc mě baví Ledový den. Když jsem s tím přišel, lidi si ťukali na čelo. Ale když na klasický nábor přijdou čtyři děti, musíš si říct: co jsme pro to vlastně udělali?
Ledový den je přitom super. Nestojí skoro nic, ale zasáhne spoustu dětí. Dělali jsme ho se sportovní školou, bylo krásně, děti si to užily, rodiče i učitelé byli s námi. A pak samozřejmě klasika karnevaly, vánoční akce, různý hry. Je za tím spousta práce, ale když vidíš tu radost, stojí to za to.

Mrzí tě něco, co se nepovedlo?
Mikael Pančák:
Mrzí mě, že jsme letos víc nepropojili malé děti s áčkem. Minizápasy o přestávkách během extraligových utkání v hlavní hale byly pro ně obrovským zážitkem. A taky bych si přál, aby hráči áčka častěji chodili na tréninky s dětmi. Je to pro ně neskutečně motivační.

Jak těžké je dnes přivést nové děti k hokeji?
Mikael Pančák: Strašně těžké. Konkurence je velká, rodiče i děti mají na výběr spoustu jiných aktivit. Chodíme do školek, děláme akce, show. Je to opravdu boj o každého malého hokejistu.

Nestačí už jen letáček. Jak vypadá realita?
Mikael Pančák: Letáček nefunguje. Kolikrát jsem obvolával školky a známé osobně, jen aby vůbec někdo přišel. A víš co? I když z náboru získáš jen jedno dítě může z něj být jednou výborný hráč nebo další Ručinský, Reichel...

Jak se to láme v těch prvních letech?
Mikael Pančák: Na začátku to děti berou jako zábavu, což je v pořádku. Ale třetí třída měla už tréninky čtyřikrát týdně na ledě a dvakrát suchou. To je velká změna oproti druhé třídě.

Jak sis nastavil trenérský a realizační tým?
Mikael Pančák: Nechtěli jsme rodiče na ledě. Děti měly jasnou metodiku. Dobrovolníci se zapojili, a za tři roky z nich byli asistenti. Někteří vydrželi rok, jiní víc. Dostal jsem se i do situace, kdy jsem šel na operaci a věděl jsem, že to zvládnou. Důvěra tam byla.

Kdo tě nejvíc podržel?
Mikael Pančák: Nejvíc určitě kolegové a přátelé Filip Karli, Jan Duben, Jan Fidrmuc a Michaela Komínková.

Jak moc těžce se ti odchází?
Mikael Pančák: Těžko. Opravdu těžko. Kamil si občas rejpne, že je tu nechávám, ale já teď musím zkusit jinou cestu, abych se třeba jednou mohl vrátit. Je to těžké, ale zároveň se těším na nové zážitky.

Co bys popřál trenérům, kteří po tobě přebírají štafetu?
Mikael Pančák: Viděli, jaký hokejový svět jsem chtěl tvořit. Teď je na nich, jak s tím naloží. Přeju jim, aby to udrželi a dál rozvíjeli.

Na co jsi nejvíc pyšný?
Mikael Pančák: Že jsem přišel do prostředí, kde o mně kolovaly předsudky kdo jsem, co jsem. Někteří si neodpustili kritiku. Ale dnes za mnou chodí lidi, podávají mi ruku, děkují. Píšou učitelé ze škol, jak si váží spolupráce. A to je pro mě nejvíc, že se hodnotí práce a charakter, ne řeči.

Je něco, co bys zpětně udělal jinak?
Mikael Pančák: Přemýšlím, jestli jsem neměl některým věcem dát víc šancí.
Ale hlavní věc, co bych udělal jinak? Udělal bych si větší skořápku. Byl jsem moc otevřený. Jsem citlivej člověk, i když třicet let funguju v hokejovým prostředí. A musím říct, že nikde jinde jsem nezažil tolik nepříjemností jako tady.
Někteří rodiče tě „rozmíchají“, zavolají dalším, řeší tě za zády. Mezi čtyřma očima je všechno růžový, ale sotva vyjdou ze dveří, jede to znova.

Kde by se měl klub podle tebe zlepšit?
Mikael Pančák: Musíme přitáhnout lidi, kteří to chtějí dělat srdcem. Ne jen jako práci. Lidi, co budou za Litvínov dýchat, i když nejsou odtud.
Je třeba nastavit jasná pravidla uvnitř i navenek. Jasná filozofie klubu, podle které se pojede.

A co by sis opravdu přál?
Mikael Pančák: Aby z Litvínova vycházelo víc černožlutých odchovanců. Nejen do extraligy, ale i takových, kteří se vrátí jako trenéři, rozhodčí, funkcionáři.

Co bys poradil začínajícím trenérům?
Mikael Pančák: Každému bych doporučil, aby si prošel všechny kategorie. Mně to strašně moc dalo. Když jsem začínal v Meranu, byl jsem asistent u českého trenéra a staral jsem se o všechny týmy – od základny až po U19. Každej den jsem byl s jinou skupinou. Ráno s malýma, odpoledne s dorostem.
A tam si člověk teprve uvědomí, co všechno obnáší naučit malý dítě vůbec jen nazout brusle, udělat oblouk, vystřelit. Kdo tohle nezažije, nemá pak tu správnou perspektivu, když trénuje starší. Kdo chce být nahoře, měl by začít dole. A vědět, co je za tím.

A co tě teď tedy čeká dál?
Mikael Pančák: Měl jsem několik nabídek ze zahraničí – Rakousko, Itálie, Německo. Nakonec jsem přijal nabídku z malého klubu AHC Vinschgau na severu Itálie. Je to oblast na pomezí Švýcarska a Rakouska, mluví se tam německy.
Budu tam vést celý klub od malých až po chlapy. Tohle je pro mě výzva a čistý list papíru, plná důvěra. Pomáhat mi budou bývalí hráči, které jsem sám kdysi trénoval jako děti.

Jak se díváš na budoucnost litvínovské mládeže?
Mikael Pančák: Myslím, že jsme se skvěle odrazili od loňské sezony. Akademie i výsledky byly nad očekávání. Předtím jsme byli dole, měli jsme obavy o sestup a dopad na financování. Ale poslední ročník to změnil.
Výsledky přinesly důvěru, stabilitu i dobré jméno. A to je důležité! Děti a rodiče vidí, že klub má ambice. Třeba i jméno jako Kuba Petružálek může pomoct přitáhnout další. A jestli budou třeba celé ročníky tvořené hlavně litvínovskými dětmi, tak to je ten směr, který má smysl.

Co bys vzkázal dětem, kolegům a lidem, se kterými jsi tu pracoval?
Mikael Pančák: Děti jsou ještě malé, moc nechápou, že odcházím. Pro ně jedu na dovolenou. Ale jejich reakce, rozlučky, poděkování rodičů a klubu mě dojalo.
Doufám, že mě budou dál vnímat jako někoho, kdo jim něco předal. A když se potkáme na kempu, na turnaji, nebo na ledě, budu rád.
Chtěl bych jim říct: berte hokej vážně, choďte na tréninky, držte se pravidel, buďte týmoví. Ale mějte z něj radost. Rodiče ať děti podporují, ale netlačí.

Kamile, jak bys to celé uzavřel ty?
Kamil Havelka: Já myslím, že už jenom poděkovat. Přeju Pančimu hodně štěstí! Pořád budeš černožlutý a tak to zůstane.
Důležité je, že dveře nejsou zabouchnutý. Neodcházíš kvůli problémům. Je to pochopitelné, lidské rozhodnutí. Respektuju to. Pořád tě beru jako našeho. Jen sis odskočil „na dovolenou do Itálie“, jak říkají děti.
Budeme držet palce, ale ne zas tolik, jo? Ať si to tam nezamiluješ moc.(smích)

Mikael Pančák: Fakt díky. Vám všem. Ať to bylo někdy těžké, nebo ne, byla to pro mě jedna z největších etap v životě. A nevylučuju, že se jednou vrátím. Díky těm čtyřem letům v Litvínově mám dnes přítelkyni a dvě děti.