„Ivan nám všem chybí, mně strašně moc. Každý den se na něj dívám, mám jeho portrét vedle televize. Hlinka šel vlastně v mých stopách. Jako hráč i jako trenér. V Litvínově začínal jako sedmnáctiletý, později studoval ekonomii jako já. Měli jsme dost společného,“ vzpomínal Walter v rozhovoru pro hokej.cz před sedmi lety.

Jihočeský rodák na severu

Jaroslav Walter přišel na svět 5. ledna 1939 v Sobědraži na Písecku. Po smrti otce vyrůstal v Čimelicích, kde také poprvé začínal s hokejem. „Když mi umřel táta, maminka se přestěhovala k bráchovi do Čimelic. Cvičil jsem v tamním Sokole, jakmile zamrzl rybník, popadl jsem brusle a šel na hokej,“ vyprávěl. 

Už v době dospívání poznal, že narazil na osudový sport. Ve dvanácti letech nastoupil za čimelický dorost proti Písku. „1:0 jsme vyhráli, ale Písek podal protest, že prý dvanáctiletý Walter je na tuhle kategorii moc mladý. Vedení jim tu námitku uznalo a vítězství nám vzalo. Píseckým to nikdy nezapomenu.“

Jako sedmnáctiletý přešel na průmyslovou školu do severočeských Lovosic. V té době přičichl i k basketbalu. Nakonec ale stejně zvítězil hokej. „Zástupce ředitele mi povídal: musíš jít tam, kde je zimák. Tak jsem se ocitl v Litvínově,“ popsal. 


Za tehdejší Stalinovy závody se mladému útočníkovi dařilo, už ve druhé sezoně nasázel 13 branek. „Byli jsme vynikající parta, v porovnání s dnešními mladými jsme užili tolik srandy. Seděli jsme spolu, když se vyhrálo i prohrálo. Pamatuju si, jak skončil zápas v Chomutově - a my za dvacet minut už zpívali v naší hospůdce pod tribunou, Tůma měl v rukou kytaru a hostinská nám strkala tácek s malými rumy,“ smál se. 

Jako většina jeho vrstevníků musel i on v roce 1958 na vojnu, což vyústilo v jeho přesun do jihlavské Dukly. Po dvou letech se ale vrátil do Podkrušnohoří a pokračoval v černožlutém dresu. V sezoně 1960/61 už v nejvyšší české soutěži sbíral bod na zápas a dokonce jako první litvínovský hráč nakoukl i do reprezentace.

Zlatá šedesátá

Svérázný a impulsivní útočník se během kariéry natropil také spoustu kulišáren. V jednom utkání prý vodil puk opačným koncem hole a nikdo mu jej nemohl vzít - na konci hole měl malý hřebíček. „Pravda to je, ale ne úplná, já tam žádný hřebík neměl! Měl jsem zkrátka takovou techniku,“ žertoval pak v rozhovoru pro klubový web v roce 2007.

Jindy zase na veřejném bruslení způsobil rozruch tím, že jezdil opačným směrem, než ostatní účastníci. „Nezapírám, bylo to tak. Cvičil jsem si tím postřeh a obratnost,“ řekl. 

V ročníku 1962/63 opět přepsal svá maxima a vstřelil dohromady 23 branek. Vysloužil si tak další pozvánku do reprezentace, se kterou získal bronzovou medaili na MS ve Stockholmu. Rok nato svůj brankový příděl zopakoval a na Zimních olympijských hrách bral s Čechoslováky bronz. 

Reprezentační kariéra s sebou ale přinesla i strasti, Walter byl v elitním výběru dva roky, s rezervou však nemohl překročit československé hranice. „Přišel jsem takhle o Ženevu, kde se naši stali mistry Evropy. Ministerstvo vnitra mi nedalo výjezdní povolení, což se nelíbilo nejen mně, ale ani šéfům v Litvínově. Ti napnuli své páky, přes různé orgány zjišťovali, co je příčinou. Bez výsledku. Až v sezoně 1962/63 mě pustili na historický zájezd do Severní Ameriky,“ podotkl.


Později se jeden z funkcionářů klubu dostal k materiálům, kvůli kterým Walter nemohl vycestovat. „Bylo tam uvedeno, že souhlasím s koncentračními tábory a že při první příležitosti chci utéci do Německa. Nevěřil jsem vlastním očím. Seděli jsme tehdy na pivu a vedle u stolu nějaký soudruh Malý vykládal, jak dusil jednu německou babičku. Naštvalo mě to a od plic jsem mu řekl, co si o něm a estébácích myslím. No a on mě udal. Táhlo se to se mnou roky.“

O emigraci přitom podle svých slov nikdy neuvažoval. „Víte, emigranty nemám moc rád. Kdyby se všichni zachovali jako oni, co by tady zbylo? Miloval jsem svoji zemi a byl hrdý na to, že za ni mohu hrát,“ uvedl.

Před odchodem do Slovanu Bratislava byl Walter součástí památného utkání v Praze. Litvínov tehdy porazil vůbec poprvé v historii Spartu 4:2. Sám pětadvacetiletý útočník vstřelil dvě branky. „Byla to paráda. Jak jsem byl po utkání v ráži, přijel jsem před ´funkcionářskou´ tribunu, kde seděla hokejová generalita a všem jsem jim řekl: Kdybyste to nevěděli, tak Horní Litvínov právě vyhrál 4:2! A to buďte rádi, že sem nezastavíme ty transporty uhlí, jinak tady zmrznete v kotrmelcích,“ pravil.

Hurá na Slovensko

V létě 1964 změnil klub, zamířil do bratislavského Slovanu. V jeho dresu vydržel pět sezon. Na otázku, zda by si přestup nerozmyslel, odpověděl: „Těžko říct. V osobním životě jsem nelitoval. Sportovně trochu ano, přestup mi nakonec příliš neprospěl. Zařadili mě až do třetího útoku s mladými kluky Mrukviou a Dučajem. Ale když jsem dal Spartě tři góly, chtěl mě Karel Gut do Prahy. Takže zas tak špatné to snad nebylo.“

Na sklonku kariéry si ještě střihl rakouskou misi, nastupoval za Innsburcker EV a ATSE Graz. „S dnešními podmínkami to nelze srovnávat, ale přilepšení to znamenalo. Vydělal jsem si za sezonu 120 tisíc šilinků, což byly tehdy slušné peníze,“ vzpomínal. Po konci v Rakousku se vrátil do slovenské metropole. „Nastoupil jsem jako technolog do Dimitrovky, fabriky v Bratislavě, a k tomu trénoval mladší dorost Slovanu. Ale pak mě přemluvili a trenéřině jsem se začal věnovat naplno,“ řekl. Walter tak bez hokeje dlouho nevydržel.

 
Trenérskou kariéru odstartoval jako asistent Jána Staršího. Následně trénoval Trenčín, německý Deilinghofen a jako hlavní kouč i Slovan Bratislava. Postupně přišly kýžené úspěchy, s Trenčínem postoupil do nejvyšší soutěže, v níž v roce 1989 získal stříbro. V devadesátých letech pracoval u reprezentace, později koučoval i Eisbären Berlin, Zvolen nebo Nitru. Mistrem Slovenska se stal v roce 1997 jako trenér Trenčína. 

Právě v československé reprezentaci se znovu setkal s Ivanem Hlinkou. „Oblékali jsme dres Litvínova, pak jsme spolu dělali u reprezentace. Na Kanadském poháru, olympiádě i na mistrovství světa. Ivan byl führer, já taky. Nikomu jinému bych neustoupil, jen u Ivana jsem to bral a přijal roli asistenta,“ nastínil po letech.

„Myslím, že jsme se dobře doplňovali. Jen je škoda, že se nám s nároďákem nepovedlo udělat titul. Byli jsme hodně blízko. Pořád mě hrozně mrzí zápas s Finy na pražském mistrovství a pak semifinále proti Švédům v Mnichově 1993. Soupeř trefil Petra Břízu do ramena, puk pak spadl nějakých pět centimetrů za čáru a my byli vyřazeni. Je neuvěřitelné, jaké maličkosti někdy rozhodují,“ kroutil hlavou. 

V roce 2004 mu za přínos pro slovenský hokej byl udělen zlatý odznak SZĽH a o rok později byl uveden do Síně slávy slovenského hokeje. Zemřel ve věku 75 let v Bratislavě. Čest jeho památce.