Jsme na začátku 80. let. Ve slavné NHL válí legenda světového formátu, Wayne Gretzky. V kanadském souboji se schyluje ke střetu Edmontonu Oilers a Vancouveru Canucks. Na soupisce Kosatek se objevují dvě jména, která jsou československým, a hlavně litvínovským fanouškům dobře známá, Jiří Bubla a Ivan Hlinka. A právě prvně jmenovaný si připíše těžko uvěřitelný primát. Jako jeden z prvních „sestřelil“ hvězdného Kanaďana. „Až si sedl na zadek. Celý stadion stál a byl v šoku,“ vzpomínal pro iDNES.cz Bubla.

Dva roky na vojně = dva mistrovské tituly

Pojďme ale popořádku, narodil se 27. ledna 1950 v nedalekém Ústí nad Labem. Už od devíti let hrál za Litvínov, kde se začal projevovat jeho defenzivní talent. Poměrně rychle se vypracoval a od roku 1967 působil v nejvyšší soutěži. V prvním ročníku si připsal 3 starty, druhá sezona už byla na počet zápasů plodnější. Ve 36 utkáních si připsal devět bodů.

Následující dva roky strávil obránce v Jihlavě, kde byl na vojně. S tamní Duklou získal dva tituly, zásluhu měl především na tom druhém. Celé úspěšné sezoně předcházel zajímavý příběh. Bubla nepřesvědčil trenéry v prvním roce, a tak byl poslán do „béčka“ Dukly v Liberci. Naneštěstí se zranil jeden z obránců Jihlavy a Bubla byl povolán zpět. Chytl šanci za pačesy a odehrál 36 zápasů, ve finálovém utkání dokonce vstřelil jedinou branku zápasu.
 
Podobným způsobem se dostal také do reprezentace, poněvadž se v průběhu přípravy zranil Vladimír Bednář. Tehdejší kouč si vzpomněl na Bublu a povolal ho do národního mužstva. Na šampionátu ve Švýcarsku v roce 1971 získali Čechoslováci stříbro. Bek se osvědčil a patřil po dobu dalších let k základním členům sestavy.

Zlatá sedmdesátá

Důležitější byl ale jeho návrat z vojny, protože si opět mohl zahrát se svým přítelem Ivanem Hlinkou. V 70. letech si vypracovali pověst dynamického dua, které mnohdy fungovalo i v reprezentaci. Oba se účastnili úspěšného tažení, kdy národní mužstvo získalo během šesti let tři zlaté medaile z mistrovství světa. Dále se předvedli na ZOH v Innsbrucku, po kterých se jim na krku houpaly stříbrné placky.
 
Tato úspěšná epocha byla ohraničená nečekaným přestupem. V roce 1979 se Bubla přesunul do pražské Sparty. Nutno zmínit, že po domluvě s vládnoucí garniturou, poněvadž mu bylo slíbeno angažmá v cizině. Jeho souputník Hlinka ho nenásledoval a zůstal v Litvínově. V tehdejším ČKD odehrál dva ročníky a poté přišel zlomový rok 1981.

Do NHL jako Čechoslovák, z NHL jako psanec

Jiří Bubla se s Ivanem Hlinkou domluvil, že odejdou do ciziny spolu, a tak se také stalo. Nejdříve měla nerozlučná dvojka zamířit do Švýcarska, ale poté se vše změnilo a stěhovali se do Vancouveru. Režim tehdy litvínovským blížencům umožnil angažmá v rámci stáže. Hlinka se ale po dvou letech vrátil zpět do Litvínova.
 
Bubla při první sezoně přetrpěl zranění, i přesto se s Kosatkami probojoval do finále Stanley Cupu. Ve druhé už šlo vše jako na drátkách, sedl mu tamní styl hokeje a Vancouver se stal jeho působištěm na pět sezon. Toto rozhodnutí se nelíbilo komunistické vládě, a tak dva poslední ročníky své kariéry odehrál bez povolení československých úřadů. V NHL odehrál 256 zápasů a připsal si 118 bodů, což je na obránce velmi slušné.
 
Hořká tečka za jeho severoamerickým angažmá přišla v roce 1987, kdy odletěl do Vídně, kde se konalo mistrovství světa. Měl plnit funkci pozorovatele a sledovat Igora Larionova. Krátce po příletu byl však zadržen a křivě obviněn z pašování kokainu. Po odsouzení si odpykal čtyři roky v rakouském vězení. Po propuštění se vrátil zpět do Vancouveru. V této kanadské metropoli ho také zasáhla smutná zpráva. V roce 2004 tragicky zahynul jeho velký přítel Ivan Hlinka, a tak se Jiří Bubla vrátil do vlasti. V Litvínově působil až do roku 2012 na pozici sportovního manažera.

 
Důrazného beka může těšit, že v jeho černožlutých šlépějích pokračuje syn z prvního manželství, Jiří Šlégr. Ten je aktuálně generálním ředitelem a prozatímním koučem.
 
Zakončeme vyprávění odpovědí Jiřího Bubly na otázku, zda dnešní mladí znají Jiřího Bublu. „Prosím vás, starého, plešatého dědka. Byl jsem hrozně daleko. Patřím spíš do lesa, co začíná padat,“ řekl olympijský medailista.
 
Nezapomínejme na ty, kteří tvořili bohatou historii československého hokeje!