Jak se zrodil tvůj příchod do Litvínova?

Byl jsem na cestách po Německu s premiérami na film a volal mi Ivo Prorok. Ptal se mě, jestli bych nechtěl přijít jim pomoci do Litvínova. Chvíli před tím jsem dostal povolení po roce cestovat do Číny kvůli olympiádě. Byl jsem trochu v takové těžké situaci a musel jsem se rozhodnout. Povídali jsme si jakou mám představu o práci, protože jsem zvyklý trochu na jiný styl práce ze zahraničí. Pak mě pozval Kamil Havelka na pohovor a dohodli jsme se na spolupráci. 

Jaký je to pro tebe návrat? Zpátky domů a pomoci rozvíjet litvínovskou mládež...

Neskutečný, každý chce pracovat doma v klubu, kde vyrostl. Člověk klubu něco dluží od srdce. Popravdě řečeno mě i trochu mrzelo, že pověst litvínovské mládeže malinko uvadala. Říkal jsem si, že je to škoda pro takový klub. Byl to jeden z důvodů, proč jsem na práci v Litvínově kývl. Jsou tu skvělí trenéři a skvělí lidé. Tolik kapacit nemá jiný klub v Česku a nelíbilo se mi, že se o některých věcech mluvilo negativně. 

Jak moc tě potěšily pozitivní reakce z tvého příchodu?

Moc mě to potěšilo. Je to pro mě takový motor a motivace. Bylo to hodně práce za poslední měsíc a člověk neví, co dříve. Musím se ještě pořádně ve všem zorientovat, ale je to od dětí, trenérů i rodičů hodně povzbudivé. Měl jsem trochu obavy, jak všichni přijmou můj koncept a jakým stylem pracuji. Hlavně asi, jak to přijmou ostatní trenéři, ale super, jsem za to šťastný. 

Dal jsi tomu tady úplně jiný směr a děti i rodiče jsou z toho nadšení. Potěší to?

Musíme jít krok za krokem. Myslím si, že je to v každém klubu, když přijde někdo nový, tak první měsíce je taková euforie. Spíš jde ale o to, jak to udržet dlouhodobě. Nejen pár měsíců, ale nastavit koncepci na několik let. To se nám například v Salzburgu podařilo a pořád se to zvedalo a zvedalo. Neusnulo se po roce nebo dvou na vavřínech. Mám milion nápadů a uvidíme, jak to půjde zrealizovat v menším městě. 

Zmiňoval jsi Salzburg, kdes dlouhá léta působil. Povedlo se vám ho pozvednout na jednu z nejúspěšnějších akademií v Evropě. Čím tě práce tam obohatila?

Když jsem tam přišel, tak jsme byli mimo áčka a juniorů tři profesionální trenéři na všechny kategorie v celém klubu. Byl to malinký klub, který se začal rozvíjet, růst a teď má přes sto zaměstnanců. Je to jedna z nejlepších akademií. Obohatilo mě to hlavně v tom, že jsme zjistil, že nemohu pracovat na sto, ale na dvě stě procent. Samozřejmě tam bylo hledisko i z jaké země pocházím. Z bývalé východní Evropy, takže člověk musel ukázat, že umí makat. Ukázal jsem si, že, když do něčeho dáš dvě stě procent, tak se ti dalších tři sta vrátí. To bych chtěl dokázat i tady, že když chceme něco vybudovat, tak se musíme kousnout a dát do toho hodně energie. Investovat čas i peníze, ale vědět, že se to vyplatí a vrátí se to. 

Překvapilo tě zázemí, které mládež dokázala za posledních deset let na ZS Ivana Hlinky vybudovat? 

Byl jsem hodně překvapený, protože zázemí, které se tu dětem nabízí je neuvěřitelné. Je potřeba to využít, vůbec jsem netušil, že tu jsou tak skvělé podmínky. Nové prostory na regeneraci, fitness a super zázemí i pro off-ice trénink. Musí se to jen chytit za šanci a pracovat s tím. 

Považuješ za výhodu, že si měl možnost se vzdělávat v zahraničí a porovnat si, že se česká kultura se zahraniční hodně liší?

Je to hodně rozdílné. Když jsem šel do Švýcarska, Itálie nebo Rakouska, tak všichni tady ohrnovali nos tím jak byli pořád za námi. USA, Kanada, Rusko a my jsme byli pro ně příkladem, tak si přebírali od všech různé věci a začali opravdu pracovat. Když se dnes na to podíváme, tak jsou na tom v dovednostech i herně dost podobně a někdy i lépe, než my. Hodně mě ovlivnilo, že jsem mohl pracovat s opravdovými profesionály, kteří tam každý měsíc jezdili na semináře a vzdělávali nás. Jen se třeba dívat na tréninky Hardyho Nilssona nebo Pierra Pagého a mít možnost se s nimi radit, dělat trenérské meetingy. Poznávat mentalitu různých národností. To člověka obohatí, ale nesmíme si myslet, že převezmeme vše jedna ku jedné, jak si to v Česku občas myslíme. Vždy se to musí přizpůsobit mentalitě, školskému systému a možnostem klubů. Myslím si, že žádný klub by neměl něco slepě kopírovat, ale vytvořit si na svou oblast kde je a vytvořit si vlastní cestu, jak s dětmi pracovat. 

Je nejvyšší čas do toho teď kopnout? Protože nám ujíždí vlak, do kterého je těžké naskočit...

Myslím si, že v určitých metodách jsme už dlouhou dobu třeba za Švýcarskem. Všichni to tam překopali v klubech i mezinárodním programu. Jsou teď už někde jinde. Je opravdu nejvyšší čas, protože Covid tomu všemu u nás zasadil další těžkou ránu. Buď se začne něco dělat nebo na tom budeme špatně. Všechny kluby bojují se ztrátou hráčů a děti šly radši na fotbal. Pokud my nezačneme něco dělat a lákat všechny, nabídnout jim něco navíc a jiný přístup, tak nebudou mít důvod sem chodit. Už to není o tom, že vidí Litvínov nebo Spartu. Je to o lidech, kteří tam pracují. První kontakt není klub, ale nějaký člověk, se kterým si ty hráči a děti vytvoří nějaký vztah. Nechodí tam jen proto, že hrají za Litvínov, ale ze začátku hlavně proto, že chodí za tím člověkem. Je hlavně na tobě, jak si je získáš a jak v nich budeš probouzet lásku k tomu sportu a klubu. Podle toho budeme mít hodně dětí a nebo zase málo. 

Říká se, že hokej je drahý sport, ale v Litvínově to není úplně pravda, že?

To je neuvěřitelný. Skoro nikde jsem nezažil, že by se zdarma rozdávaly výstroje nebo že by děti chodily na tréninky zadarmo nebo za nějaký symbolický poplatek. Byl jsem z toho překvapený, když jsem se to dozvěděl. Hodně lidí říká, dítě na hokej nedám, protože to stojí hodně peněz. Dnes na náborech můžu hrdě říkat, když přijdete k nám, tak dostanete výstroj a my vám pomůžeme. Myslím si, že je to skvělý projekt klubu, jak si získat děti a ulehčit rodičům. 

Práce s dětmi je určitě náročná a hlavně tě asi musí hodně bavit, že?

Je to neskutečná dřina a toho si musí být každý trenér vědom. Není to o tom, že přijdeš na trénink, odstojíš to a rozdáš nějaké úkoly. Ať máš špatnou náladu nebo tě něco trápí, tak musíš být vždy stoprocentně přítomný a dát dětem veškerou svou energii. Oni tě vysají, že se unavíš, ale vrátí ti to. Zpětná vazba je pak pro tebe za tvou práci úžasná. Včera jsem dostal ze Salzburgu zprávu, že můj bývalý svěřenec vstřelil hattrick v Aplské lize a rodiče mi psali, že to je má zásluha, a že na tom mám velký podíl. To jsou pak momenty, kdy si říkáš, že jsem něco udělal správně. Pak jdeš třeba na nábor, loučíš se s nimi a dítě za tebou přijde a obejme tě. Jsi pro něj cizí člověk, ale tak si získal jeho důvěru, že ti to vrací. Pak i trenér jako je Rado Valábek, tak je z toho naměkko. Takže to jsou momenty, které ti vrací celou tu práci. 

Nejsou občas v Česku problémem v hokeji i rodiče, kteří mají například přehnané ambice nebo si chtějí plnit své sny prostřednictvím dětí?

Pro každého trenéra je důležité si na začátku nastavit nějaká pravidla a hranice. To jak u dětí, tak i u rodičů. Jsem zastáncem toho, že, když s nimi budu komunikovat. Dám jim zpětnou vazbu, vysvětlím jim, proč některá moje pravidla je nutné dodržovat, tak každý rozumný rodič chce pro své dítě to nejlepší. Chce z něj vychovat nejen sportovce, ale především skvělého člověka. Nemůžu si zatím stěžovat, protože rodiče vidí tu práci, kterou odvádíme a vidí smysl našich rozhodnutí, která děláme. Je tady dobrá podpora a věřím, že to bude pokračovat. 

Jaké máš trenérské ambice? Chceš se dlouhodobě věnovat dětem? 

Každý má nějaké ambice. Stále jsem hlavním trenérem in-line hokeje reprezentace žen, kde pracuji s dospělými. Vynahradí mi to, že tady zase pracuji s menšími dětmi. Na skills trénincích mám zase větší děti, kde opravdu můžu ovlivnit jejich bruslení a střelbu. V národním týmu je to o hokeji a o partě, to je pro mě srdcovka. Ambice, že bych měl jít někam trénovat v klubu áčko, to nemám. Baví mě to s dětmi a přál bych každému trenérovi, aby u dětí začal a vyzkoušel si pochopit i je. Pak se mu bude lépe pracovat i s dospělými. 

Když se dětem v mládí předá co nejvíce věcí správně, tak pak z toho těží celý život?

Je těžké v pozdějším věku měnit charakter i dovednosti. Těžko budeš něco překopávat v deváté třídě nebo dorostu. Mělo by to být od základů, co se týče dovedností i mentální trénink a pedagogické vzdělání. 

Zmiňoval si stáže v Číně. To je trochu exotika, co se týče hokej, ne?

Měl jsem nedávno pro olympijský výbor v Číně proslov. Je to tam úplně jiné. Čína může vychovat skvěle dovednostně vybavené hráče. Budou skvěle bruslit, mít parádní střelu, ale tím jaká je tam situace, že mají třeba jednou týdně týmový trénink, tak jim uniká pochopení podstaty hokeje. Týmovost se nedá nadrillovat. 

Kolektivnost a týmovost je asi základní gro hokeje a v tom v Číně pokulhávají, že?

Samozřejmě, ale v Číně je to opravdu úplně jiné, protože přivedení dítěte k hokeji je velká investice i do vzdělání. Mají šanci být přijati na lepší školu, protože dělají něco navíc a hokej je tam neskutečně drahá záležitost. Nemůže si to dovolit každý, ale jen ti z vyšších vrstev.

Čím si vysvětluješ, že obecně jde na hokej v náborech málo dětí?

Dříve byl v Litvínově hokej a fotbal, pak tenis a pár dalších menších sportů. Teď se dětem nabízí hodně možností. Pak tu máme mobily a počítače, to za nás nebylo, takže jsme lítali pořád někde venku. Dnes jsou děti pohodlnější a rodiče naopak více ve stresu. Mají zaměstnání a je složité děti dopravovat na tréninky. Máme velkou výhodu díky spolupráci se sportovní školou, a že jsme malé město. V jiných městech mají samozřejmě rodiče problémy se uvolňovat z práce podle tréninků. Je to dané stylem života, který aktuálně je. 

Takže jediná cesta, jak přilákat děti na hokej je, že jim ukážete něco navíc? 

Každý má jiný pohled na to, co znamená, že se něco dělá dobře. Jde o to ukázat ty věci dětem a hlavně rodičům, kteří se rozhodují na jaký sport své dítě dají. Některé prcky to baví od začátku, že někde vidí hokejku. Záleží také hodně na tom, jakým sportovním životem žije celá rodina. Když dítě uvidí, že táta s mámou chodí na hokej, tak je velká pravděpodobnost, že to bude bavit i to dítě. 

Zmiňoval si i školství. Bereš jako velkou výhodu, že tu máme sportovní školu?

Je to obrovský přínos. Bavil jsem se nedávno s pár lidmi, kteří ke mě jezdí na hokejovou školu. Říkali, že máme neskutečné štěstí v tomhle. Škola je hned u zimáku, družinářka je přivede až na trénink. Děti mají tréninky hned po škole, takže mají celé odpoledne volné a mohou si prožívat své dětství. V Salzburgu nemohly jít děti dříve na led, než třeba ve čtyři a ty větší chodily až večer. Školní systém je tam jiný, takže znaly jen školu, trénink, úkoly a spát. Byl problém, aby našly za týden čas na své dětské aktivity. Zde je díky spolupráci se sportovkou velká výhoda, že děti skončí vždy před třetí hodinou a mají celé odpoledne volné. 

Důležité jsou pro děti vzory. Zavedli jste minizápasy během přestávek extraligových zápasů. To je pro ně asi neskutečný zážitek, ne?

Je spousta míst, kde dětský hokej můžeme prezentovat a jeden z nich jsou i zápasy áčka. Děti nemůžou spát a rodiče jsou nervózní, těší se. Je tu skvělé publikum, ženou je a fandí jim celou dobu. Je to pro ně zážitek. Přijdou pak na trénink, vypráví si o tom a makaj zase víc, protože je to hodně motivační. 

Jaké máš vize do budoucna. Je prostor laťku posouvat výše?

Jsme teprve na startu. Co jsem začal patří ke standardu v zahraničí a jak jsem já pracoval v jiných klubech. Zdá se možná, že je to něco extra, ale pro mě je to standard. Jakmile dojedou nábory, tak se můžeme věnovat dalším projektům. Chceme spolupracovat s knihovnou. Je hodně projektů, které nejsou jen o hokeji a můžeme to ale spojit. Prezentovat se na aktivitách města je hodně důležité, protože se o nás bude pořád mluvit a lidi uvidí, že hokej není jen sport, ale také příprava a vzdělávání. Chceme ukázat, že děti nebudeme je drillovat, ale budou i číst a naopak děti z knihovny si zase mohou zabruslit a třeba je hokej chytne. Chtěl bych, aby se Litvínov více rozhýbal a proč nevyužít zimní stadion jako formu, když ho tu máme. 

To, že nejsou kluby tolik zvyklé dělat věci navíc. Nemůže to být i tím, že ve světě se musí více snažit, protože je to hodně o financích, které musí rodiče vynaložit?

Je to hlavně o lidech. Je spousta malých klubů, kde jsou lidi se srdcem a dělají to, protože chtějí a vedou to, jako by to byl jejich vlastní klub. O tom to je i tady u nás. Vždy tu byli lidi, kteří to dělali srdcem. Bohužel v hodně klubech se to bere jako práce. Kdo chce pracovat s dětmi, tak to nemůže vidět jako práci. Nemůžeš počítat hodiny, které strávíš přípravou tréninků na ledě a říct si dobrý, teď mám na hodinu takový plat. To nejde. Je to o tom, kolik jsi ochotný ze sebe věnovat a nesmíš koukat na peníze. Na dětském sportu se nezbohatne a člověk to musí brát jako poslání. Člověk zbohatne díky zážitkům, jak se děti smějí a mají radost. Když ti na trénink přijde 35 dětí, tak máš radost.

Hokejem žiješ neustále. Máš prostor pro osobní život a jak je to pro tebe náročné časově? 

Mám špatnou vlastnost, že jsme perfekcionista. Jak mám i svou hokejovou školu, tak chci všechno hned. Chci to zavést co nejdříve a myslím si, že v dnešní době nesmíme ztrácet čas, abychom děti ztráceli. Když jsem přišel, tak jsem si udělal list, co udělat jako první kroky. Potřeboval bych, aby den měl více hodin a týden více dnů (smích..). Infrastruktura je tu tak super, že bych chtěl dělat milion věcí naráz a nezbývá mi na to čas. Snažím se teď dojet nábory a nalákat děti. Chci, aby měl Litvínov jméno a aby lidi viděli, že nám děti nejsou lhostejné. Privátní život? Přijdu večer domu, sednu si k přípravě tréninků na druhý den, vyřídím si nějaké své resty a moc času nezbývá. Hokej v sezóně je o sedmi dnech v týdnu. 

Jak už si zmínil, tak máš úspěšnou hokejovou školu. Jak je to náročné obhospodařit?

Udělal jsem si hokejovou školu, protože mě štvalo, že když jsem byl v klubu a i třeba v Salzburgu, že pořád bojuješ se stejnými věcmi. Málo trenérů na tréninku, nemůžeš trénovat, jak si představuješ. Řekl jsem si, že bych chtěl mít alespoň jeden čas v roce takovou svou oázu, kde to bude probíhat jak chci já. Kde pracují lidi, kteří to nedělají pro peníze, ale protože chtějí, jsou tam dobrovolně a mají rádi hokej. Takže mám několik týdnů v roce, kde to tak mám. Děti přijdou, nemají tam rodiče, žádný stres a chovají se pak úplně jinak. Vidím to, jak se děti chovají u mě v létě a jak tady, když mají rodiče na tribunách. Chtěl bych tyto oázy trochu přenést sem do hokejového klubu. Hokejkovka je moje srdcovka (usmívá se..).

Takže bys byl radši, kdyby rodiče přivedli děti, šli si někam na kávu a pak si je jen vyzvedli?

Měl jsem to v Salzburgu zavedené tak, že mi rodiče přivedli děti hodinu před tréninkem. Společně jsme si vybalili tašky. Měl jsem tam třeba trenéry a tři rodiče, kteří byli jako vychovatelé. Děti si společně pomáhaly a oblékly se, dovázali jsme brusle. Rodiče byli na tribuně buď hodně daleko nebo šli na kávu nebo si šli třeba nakoupit. Půl hodiny po tréninku, až se děti vysprchovaly, tak si je šli rodiče vyzvednout, a to byla vážně paráda. 

Takže taková hokejová školka? 

Jasně, ale to bylo ve všech ročnících. Mohli jsme udělat rozcvičky, povídat si co bylo ve škole. Mohli jsme zabránit šikaně a dalším věcem. Člověk s nimi mohl pracovat a taky věděl ve dveřích jako má náladu, jestli není doma nějaký problém, jestli ho někdo trápí, jestli je babička nemocná. Všechno si věděl a mohl si s těmi dětmi pracovat. Měli jsme trochu jiný systém. Já měl děti v kuse od tří let do dvanácti, že jsem je znal celou dobu, celé ty roky a až pak přecházely k jiným trenérům. Teď jim jen třeba dvacet a máme neskutečné vztahy, protože jsme jim byli na blízku jako jejich rodiče. 

Psychologie a komunikace je asi základem pro všechno?

Setkal jsem se v Rakousku hodně s Finy a nemám rád trenéry, kteří přijdou pět minut před tréninkem a pět minut po tréninku odchází. Když máš více týmů, tak nemůžeš být u všeho, ale je hezký, že třeba v Litvínově má každá třída své trenéry, kteří jsou s hráči v kabině. Taky to nebývá časté, že by trenéři měli vlastní trenérské kabiny, takže jsou pořád s hráči a součástí týmu. Vytvoří si s dětmi vztah a to je skvělé. Je tu moc pozitivních věcí, které spousta lidí bere automaticky, ale ono to automatické běžně není. Možná i rodiče berou dost věcí automaticky, ale kdyby šli do jiného klubu, tak by viděli, že třeba takový servis všude nedostanou. Hodně pozitivních věcí, na které se ale zapomíná.