Později slavná česká sestava se oficiálně začala rodit už 28. listopadu 1997.
Kde? Jak příhodné, v Litvínově!

Na tiskové konferenci Českého svazu ledního hokeje za účasti předsedy Karla Guta a trenérů národního týmu Ivana Hlinky, Slavomíra Lenera a Vladimíra Martince zde byla před extraligovým utkáním s Vítkovicemi oznámena jména prvních hráčů.

Trenér Ivan Hlinka v upravené restauraci v přízemí stadiónu na severní straně (dnešní North) v souladu s požadavkem a regulemi mezinárodního olympijského výboru oznámil jména dvanácti hráčů z NHL, kteří byli v předstihu (ale závazně) nominováni na ZOH.

Turnaj byl u nás brzy překřtěn médii, zejména Českou televizí a Robertem Zárubou, na Turnaj století.
Těšil se na něj celý národ, Evropa i svět. Poprvé na olympijském fóru všichni nejlepší hráči světa! Byť v šibeničním termínu pouhých dvou týdnů, na které se poprvé uvolila zastavit slovutná NHL.

O „litvínovském Naganu“ se tehdy zdaleka nemluvilo. Jednak byl turnaj ještě daleko, mužstvu se tehdy v extralize příliš nedařilo a hlavně: v nominaci byli v tu chvíli pouze čtyři litvínovští odchovanci: Jiří Šlégr (Pittsburgh), Petr Svoboda (Philadelphia), Martin Ručinský (Montreal) a Robert Reichel (NY Islanders).

Z české extraligy byl pak po úspěšném testu na prosincových Izvestijích nominován litvínovský odchovanec ve Slavii Vladimír Růžička. Splnil dohodu s Ivanem Hlinkou, že odehraje v sezóně aspoň jednu reprezentační akci jako zkušební. A dostal kapitánské „céčko“, což vzhledem k jeho autoritě a zkušenostem, zaplašilo některé dohady.

Ze Vsetína byl nominován další odchovanec žlutočerných barev, Josef Beránek. Z Finska střelec Jan Čaloun (IFK Helsinky). A vzhledem k Prospalově zranění byl nakonec dodatečně povolán z NHL i Robert Lang. A litvínovská „osmička“ byla kompletní…

Za překvapení v nominaci byl označován útočník Hejduk. V průběhu turnaje pak v play off nahradil v sestavě Jana Čalouna a jeho následná kariéra v NHL jen potvrdila čich reprezentačních lodivodů. 

Největší protesty vzbudilo nenominování střelce Viktora Ujčíka z Třince, kam přešel v průběhu sezóny ze Slavie. Tehdejší trenér Sparty a reprezentační asistent Lener musel po utkání v Třinci vyslechnout slova tamního kouče Hadamczika: „Není jiného vysvětlení, než to, že pokud byl Ujčík v Praze, byl v reprezentaci nepostradatelný. Když je v Třinci, národní mužstvo se bez něho obejde.“

Vznikl však silný a hlavně sourodý a stmelený kolektiv. Těžil z životní formy brankáře Haška. Chytil se hned prvním duelem s Finskem (3:0), které sehrálo 13. února.

Co bylo dál, je dostatečně známo.

A litvínovský přínos? Růžička, Reichel a Ručinský se podělili o post nejlepšího střelce týmu se třemi góly. Poslední dva vytvořili s Langem samostatnou, čistě „litvínovskou“ formaci.

Šlégr vstřelil v semifinále klíčový gól Kanadě. Reichel jediným proměněným samostatným nájezdem v tomtéž utkání poslal tým do finále. Svoboda v něm vstřelil zlatý gól Rusům.

Zrodil se tak největší úspěch v historii našeho hokeje.
Připomíná ho i panel v Síni slávy litvínovského hokeje na Zimním stadiónu Ivana Hlinky.

(Litvínovské hráče, Ivana Hlinku a litvínovského maséra Václava Šaška vyfotil po finálovém utkání Andrej Ručinský, otec Martina. Chyběl jen Petr Svoboda, kterého ještě nepustili novináři. Tak přidáváme jeho foto v galerii).