Vaše hokejové začátky?
„Narodil jsem se v Prešově a tam také s hokeje začal, už ve čtyřech letech jsem stál na bruslích. Jsem sportovec krví i duší, zkoušel jsem toho hodně. Dodnes si rád zahraju fotbal, tenis, badminton. Baví mě cyklistika, pro hokejistu ideální doplňkový sport.
V Prešově jsem působil do 18 let. Draftovala mě Quebecká juniorská liga, po maturitě na strojní průmyslovce jsem se tam vydal. Strávil jsem za mořem dva roky. Přičichnul jsem i k NHL, absolvoval měsíc kempu s Los Angeles, ale bohužel přišlo zranění ramene. Pokračoval jsem pak v QMJHL, ale pro poranění kolenních vazů a operaci musel půl roku stát. Začínal jsem pak prakticky znovu a vrátil se do Prešova, do 1. ligy. Pak se kariéra znovu nastartovala, přišel Trenčín, Žilina, Zvolen i reprezentační zkušenost.“

Největší úspěch v kariéře?
„Věřím, že teprve přijde.“

Jste účastníkem juniorského MS na přelomu let 2003/2004. Vaše vzpomínky?
„Je to dost dávno. Skončili jsme šestí, ale z dnešního pohledu to byla výborná zkušenost. Poprvé na velkém turnaji. Zážitek.“

Největší skok ve vaší kariéře nastal asi v létě 2010. Z průměrného hráče Zvolenu jste se vyšvihl mezi nejlepší, z roku na rok jste v individuální statistice přidal 19 bodů a v poslední sezóně vyhrál kanadské bodování mužstva (21 + 25). Co nejvíc pomohlo?
„Příchod do Zvolena pro mě byl přínosný jako takový. Dobré zázemí a měl jsem důvěru od trenéra Bokroše, hodně mě hrál. Když hráč cítí podporu, dělá body. Sezóna se mi povedla a byl jsem rád, že jsem ji minulý rok potvrdil. Dostal jsem se tím takříkajíc „na mapu“, otevřely se mi dveře. Chtěl jsem zkusit něco těžšího, jinou soutěž, a tak jsem tady.“

Kdy jste se poprvé dozvěděl o zájmu Litvínova? Bylo více nabídek, rozmýšlel jste se?
„Klub komunikoval s agentem, dost dlouho. Ostatní možnosti jsme ani moc neřešili. Tady jsme se bavili hned o konkrétních věcech, to se mi líbilo. Po měsíci a půl bylo hotovo a podepsáno.“

Od koho jste získával informace o svém novém působišti?
„Speciálně jsem informace nezjišťoval. Věděl jsem, že tu hrál Ivan Švarný, můj kamarád z juniorské i seniorské reprezentace. Ale nevolal jsem mu. Přišel jsem a zjistím si teď všechno sám.“

Co jste věděl před svým příchodem o klubu?
„Od malička hokej sleduju, takže jsem o Litvínovu samozřejmě dobře věděl. Je to hokejové město, už cestou jsem viděl billboardy. Vyrostla tu spousta skvělých hráčů. Název stadiónu mluví myslím za všechno.“

Ke komu z trojice litvínovských Slováků Majdan, Gerhát, Brejčák máte nejblíž?
„S Janem Brejčákem jsme se potkali v reprezentaci.“

Jaká je vaše zkušenost s nejcennějším dresem pro každého hráče?
„Mám na kontě pět startů z předminulého roku, byl jsem asi na třech reprezentačních srazech. Loni jsem se do výběru pana Vůjtka nedostal, ale neberu to tragicky ani za uzavřenou kapitolu. Záleží na každém hráči, dveře mám otevřené.“

Jste rodákem z Prešova, to je na opačném konci bývalé federální republiky. Nebude to problém?
„Cesta sem byla pravda „špičková“, přes devět hodin… Ale jsou i větší dálky. Každý víkend domů jezdit nebudu. Taky let Praha – Košice je řešení. K Prešovu se stále hlásím, mám tam rodiče, jsem tam doma a nejlíp si tam odpočinu. Ale hokejista vede kočovný život, jsem zvyklý najít si byt tam, kde hraju. Zatím jsem na hotelu.“

Vaším řekněme předchůdcem coby slovenský útočník v kádru HC VERVA byl v minulé sezóně Martin Hujsa. Produktivní hráč Slovanu se v Litvínově příliš neprosadil. Jak velký je podle vás rozdíl mezi českou a slovenskou nejvyšší soutěží?
„Slyším o tom od lidí, ale je to myslím individuální, jak to kdo vnímá a hlavně jak se s tím vyrovná. Chci si to osahat sám. Věřím, že to zvládnu, udělám pro to všechno.“

Zkuste okomentovat svoje hokejové přednosti.
„V posledních sezónách jsem se snažil o přímočarý hokej, dobře bruslit, často střílet, být aktivní, mít hodně pokusů. Dvakrát jsem překročil hranici dvaceti branek, tak to snad k něčemu bylo.“

Vaše přezdívka?
„Tady jsem okamžitě dostal jméno „Baly“, po svém litvínovském předchůdci, i když jeho jméno mělo maďarskou koncovku. Zajímavé – když jsem někde hrál s Čechy, říkali mi tak vždycky.“

S jakým číslem nejraději nastupujete?
„84. Měl jsem ji poslední roky.“

Tak ať se pod Krušnými horami daří…