Život na zimním stadiónu v Litvínově se zastavil.
Ivan Hlinka po dnešní autonehodě odpoledne v nemocnici zemřel...
Stalo se tak po střetu jeho vozidla s nákladní avií poblíž Karlových Varů.
Omlouváme se, ale těžko se v tuto chvíli hledají jakákoli slova.

Tiskové prohlášení klubu
V Ivanu Hlinkovi odešla největší osobnost v historii litvínovského hokeje. Život klubu se od této chvíle bude navždycky dělit na dvě období - za Ivana Hlinky a po něm.
Věříme, že hokejový svět nyní cítí stejnou bolest, jakou cítí všichni zaměstnanci, příznivci, současní a bývalí hráči HC Chemopetrol.
Stále této zprávě nemůžeme uvěřit.

Kdo z fanoušků bude chtít osobně uctít památku Ivana Hlinky, může tak učinit kdykoli ve vestibulu zimního stadiónu v Litvínově.

Ivane, nikdy nezapomeneme!
Čest Tvé památce.


Ing. Ivan HLINKA se narodil 26. ledna 1950. Zemřel 16. srpna 2004.
Byl nejvýraznější postavou litvínovského a možná i českého hokeje, která dlouhou dobu významným způsobem utvářela image klubu během aktivní kariéry i po jejím skončení. Výjimečná individualita a osobnost, schopná strhnout mužstvo a rozhodovat zápasy. Charismatický tvůrce hry a střelec, v lize i reprezentaci téměř poslepu sehraný s Jiřím Bublou. Opora národního týmu ve slavných 70. letech, účastník MS 1970-79, 1981 (mistr světa 1972, 76 a 77), ZOH 1972, 76 a Canada Cupu 1976.
Závěr kariéry ozdobil úspěšným působením v NHL (jako první čs. hráč postoupil do finále Stanley Cupu) i památným návratem do zachraňujícího se ligového mužstva z trenérské lavičky ve 37 letech. Během vojny hrál v Trenčíně, dva roky působil ve švýcarském Zugu.
Je držitelem řady klubových rekordů: nejvíce hattricků (23), nejvíce asistencí v jedné sezóně (43), nejčastěji nejlepší střelec klubu (9x, z toho 8x za sebou), nejproduktivnější hráč sezóny (11x za sebou), nejvíce zápasů za sebou s alespoň jedním vstřeleným gólem (13). Nejlepší ligový nahrávač (1975 a 78).
Trenérem Litvínova byl v letech 1985-87 (asistent F. Důma), 1987-89 (s J. Ulrychem), 1990-94 (s J. Beránkem, od r. 1992 navíc s O. Weissmannem), 1997-98 (od 33. kola s O. Weissmannem a V. Jeřábkem).
V roce 1991 získal 2. místo v lize (nejlepší ligový trenér). Souběžně pracoval i jako generální manažer HC Chemopetrol, později zároveň předseda představenstva.
V letech 1991-93 vedl národní mužstvo ČSFR (s J. Walterem), 93-94 (se S. Neveselým), získal 2x bronz na MS a 1x na ZOH. 5. března 1997 převzal otěže reprezentačního celku po odstoupení L. Bukače podruhé (se S. Lenerem a V. Martincem) a získali opět bronz. O rok později mužstvo, jimi citlivě sestavené z hráčů NHL a Evropy, senzačně dokormidlovalo až ke zlatým medailím na ZOH v Naganu, na nejprestižnějším a nejkvalitnějším hokejovém turnaji 20. století. Poslední chybějící zlato do unikátní sbírky získal v roce 1999 na MS v Norsku (spolu s J. Augustou a V. Martincem). Do roku 1999 pracoval jako místopředseda VV ČSLH. Po Finu Suhonenovi se stal druhým Evropanem, který jako hlavní kouč podepsal smlouvu s klubem NHL (v Jágrově Pittsburghu) a prvním, který jej vedl v celé sezóně. V play-off postoupili do semifinále, rok na to byl však po 4. kole (4 porážky) odvolán. Na ZOH 2002 byl manažerem reprezentace, v dubnu 2002 podepsal trenérskou smlouvu v ruském Omsku (s R. Rulíkem). 3. května 2002 byl při MS ve švédském Göteborgu uveden do hokejové síně slávy IIHF. Čestný občan Litvínova (1998) a Louky u Litvínova (18. 5. 2002), při MS v Praze zvolen Hokejovou legendou ČR (8. 5. 20 04). Dále pracoval jako agent spolu s P. Svobodou a 10. 5. 2004 převzal znovu národní tým (s R. Rulíkem a O. Weissmannem).
Za Litvínov odehrál v lize 536 utkání, vstřelil 346 gólů, na 334 přihrál. Reprezentoval 256x, 132 gólů.


Hlavou táhnou vzpomínky na spoustu radostných, společně strávených chvil.
Jsou chvíle, kdy bolest nelze vyjádřit slovy.