Jejich přátelství vzkvétalo hlavně po konci kariéry. Sousedi, kamarádi, kolegové oba spolu trávili spoustu času. Smrt Ivana Hlinky zasáhla celý hokejový svět, rodinu, přátele, fanoušky i uznávané hokejové osobnosti. Miroslav Rykl se dlouho v žádném článku nikomu se svými vzpomínkami nesvěřil, až do teď, kdy se rozhodl také podpořit projekt Legenda pomáhá.

Jak často jste spolu trávili čas?

Když začal dělat nároďák a na svazu, tak jsme spolu jezdili hodně na různé schůze. To byly dobré cesty s ním domů (..smích). Vždycky jsem řídil já, páč oni po té schůzi se tam všichni ty papaláši sešli. Lidi jako Franta Černík, Olda Štefl, Lojza Hadamczik a další, pak to dořešívali u baru. Tak jsme měli s Ivanem vždycky tak tři odjezdy, že už jedem, jedem a nakonec jsme jeli třeba až ve tři ráno.


(Karel Gut, prezident ČSLH a Ivan Hlinka na tiskové konferenci nominace k Naganu v Litvínově)

Nikdy vám čekání nevadilo? Nechtěl jste někdy prostě ujet?

Jednou, když hrála Opava ještě extraligu, tak jsme tam měli taky schůzi, a to se jelo někam do nějakýho kempu. Já tam za ním šel asi třikrát, že jedem domu. Asi v pět hodin odpoledne, že už jedeme a Ivan ještě si dáme jedno a jedem. Pak jsem tam šel v půl desátý večer, jasně, ještě si dám jedno a jedeme. Tak mu říkám: „Víš co, tak tady spi a já jedu, nazdar.“ Skočil jsem do auta a zajel jsem jen za roh, tam jsem čekal. Ivan mi pak asi ve dvanáct volal a ptal se: „Kde jsi?“ Tak mu říkám: „Kde bych byl, jsem v Brně, já ti říkal, že jedu domu.“ On na to hned: „No to se otoč a jeď pro mě, to ti říkám, nebo to budeš vidět (..smích).“ Já stál ale za barákem schovanej, bych ho tam nenechal. Vždycky mi pěkně zpíval celou cestu domu a kouřil jak bouchlý kamna (..smích).

Pohádali jste se někdy?

Já myslím, že ne. To se nám nikdy asi nepodařilo. Když jsem mu něco řekl, tak to přešel a on když pindal, tak jsem to taky přešel. Nikdy jsme se nepohádali, že by se jeden s druhým nebavil. 


Když se na někoho naštval, dokázal být dlouho naštvaný?

Když ho někdo nasral, tak jako byl fest. Nechal to v sobě a jak byla možnost, tak to tomu dotyčnému vpálil při dobré příležitosti.

Jak nesl vítězství a porážky?

Myslím si, že vítězství se oslavovalo vždycky (..smích). To se neslo dobře. Porážky se taky oslavovaly (..smích). Moc se v tom nebabral, aby se něco dlouho řešilo. Jak říkal: „Hlavně se z toho neposrat.“ Když jsme hráli play off s Košicema, tak jsme tam dostali šišku. Zastavili jsme v Knovízi, přijeli tam někdy v jedenáct v noci a odjížděli až v pět ráno domu. Celý mužstvo tam slavilo, no a pak jsme je doma dvakrát střihli a postoupili přes ně. On byl takovej normální v tomhle. Výbornej parťák, kluci ho brali.

Pamatujete si, kde a kdy jste se dozvěděl o jeho smrti?

To si pamatuju naprosto přesně. Ten den jsme měli trénink a já jel domu a slyšel to v rádiu. Tak jsem jel pro Pepíka Beránka, jeli jsme za Albym nahoru a tam jsme to slyšeli znovu. Nechtěli jsme tomu ani věřit, bylo to smutný, ale je to život, bohužel. 


(Zdemolované auto po nehodě, při které Ivan Hlinka přišel o život)

Co pro vás Ivan znamenal?

Ivan pro mě znamenal hodně, dal mi spoustu zkušeností a byl to skvělej kamarád. Poradil, pomohl a nikdy nenechal člověka ve štychu. Neuměl být křivák, aby někomu ublížil. Byl to rovnej a férovej člověk. Chybí nám tady.