Rozhovory 26.04.2021
Autor: Ondřej Vlk

Litvínov a pak už každý svou cestou, říká o svých synech klubový lékař a otec Petr Myšák

S hokejem je spjatý od svého dětství. Vyrůstal po boku pozdějších olympijských vítězů, mistrů světa a slavných hráčů z NHL. Vystudoval medicínu a k hokeji se vrátil jako klubový lékař. Petr Myšák je také otcem dvou talentovaných odchovanců litvínovské hokeje. Jeho synové Jan a Josef Myšákové jsou oba v zámoří, kde se snaží plnit si své sny. Jaké byly cesty obou synů v jejich kariérách, co pro rodinu Myšáků znamená hokej a o spoustě dalších témat se uznávaný lékař rozpovídal v obsáhlém rozhovoru.

Kdy vám hokej přirostl k srdci?

Pohyboval jsem se v kolektivu svých vrstevníků a spolužáků, kterými byli Jirka Šlégr, Martin Ručinský, Robert Reichel, Robert Lang a další hokejisté. Patřili později mezi zlatou éru českého hokeje. Sám jsem hokej na vyšší úrovni nikdy nehrál. Zkoušel jsem to, ale nebyl jsem na to ten pravý, překážely mi brusle (směje se..). Vždy jsem se ale kolem hokeje pohyboval a měl jsem k němu blízko. Dělal jsme jiné sporty i na vrcholové úrovni. Nicméně hokej mě vždy bavil, takže jsem už od dětství sledoval zápasy litvínovského áčka. Hodně mě samozřejmě ovlivnili i moji spolužáci, kteří směřovali k vrcholným kariérám a ročník 1971 byl v Litvínově opravdu výjimečný.

Ovlivnilo vás v životě vyrůstat vedle pozdějších hokejových velikánů?

To si úplně nemyslím, měli jsme každý svou cestu. Já se vydal studijní cestou, oni sportovní. Ale je pravdou, že i poté, co zmizeli za moře, tak jsme se v létě potkávali na různých společných akcích. Vždycky jsme měli mezi sebou přátelské vztahy, které jsme udržovali a bylo super, když se kluci vraceli domů do Litvínova oslavit úspěchy, kterých napříč světem dosáhli. A že jich nebylo málo…

Vystudoval jste medicínu. Jak vzniklo vaše spojení s hokejem?

Zvolil jsem si obor chirurgie, následně i rehabilitaci. V době studentské byli mými dobrými kamarády Robert Kysela a Zdeněk Orct a kluci kolem nich. Proto jsem měl k hokeji stále blízko a po návratu ze studií jsem začal spolupracovat s litvínovskou mládeží. V době, kdy jsem začínal tu byli u A-týmu doktoři Pavel Svatoň a Pavel Vlasák. Začínal jsem v mládeži, a když oni postupně končili, tak jsem jejich pozici převzal já.

Jak je náročné starat se o mládež, která má hodně kategorií i zápasů?

Je to náročné v tom, že se hraje hodně utkání a na každém musí být zdravotnický dozor. Takže jsem se svými kolegy a kolegyněmi musel všechny zápasy zdravotně zajišťovat. V začátcích mi zkušenost v mládeži pomohla se v hokeji zorientovat. Jak fungují trenéři, jak se do dění zapojují vedoucí týmů a jak může být duše týmu pozitivně nebo negativně ovlivněna. Bylo velmi zajímavé sledovat týmovou psychologii. Jakmile se v mančaftu probudí vítězný duch, tak je vidět, že hlava hráčů dělá hodně a obzvláště u mladých hokejistů. Později začali hrát i kluci hokej, a tak jsme na zimáku trávili ještě více času. Když jsem zmínil vedoucí týmu, tak musím říct, že v mládeži jsou to velmi důležité, zásadní a často opomíjené pilíře týmu. Zajišťují vše od A do Z, ve svém volném čase a v podstatě zadarmo. Dělají klukům náhradní táty a mámy. Nemůžu za všechny nevzpomenout Honzu Bečváře a legendárního Bergyho Bergmanna.

Jak je rozdílná práce s mládeží a A-týmem?

U A-týmu je to všechno profesionálnější. Hráči tam už vědí, že je to jejich job. U týmu tam není jen jeden lékař. Má úloha u A-týmu je hlavně koordinační a zastřešovací. Vědět vše o zdraví hráčů, kdo a jak je léčí, jak dlouho budou mimo hru atd. U jednodušších záležitostí se vše snažíme samozřejmě vyřešit tady u nás. U těch složitějších se snažíme vše nasměrovat tak, aby byl daný problém správně řešen. Často mají kluci i své specialisty. O to důležitější je pak komunikace a koordinace. U mládeže je to jiné. Tam se hráči neučí jen hokej, ale učí se také, jak se chovat jeden k druhému a jak se chovat ke svému tělu. Často se k němu chovají špatně až macešsky a s tím pak souvisí i větší míra úrazů. Učí se profesionalismu a jak sami se sebou mají pracovat, aby se mohli hokejem později i živit. Hlavní rozdíl mezi A-týmem a mládeží je, že v A-týmu už vědí, jak se o sebe mají starat. Vědí, že je tělo živí a jsou ochotní dávat více času regeneraci, protahování a příprav před tréninky a zápasy. Přesně tyto návyky se mladí teprve učí a musí pochopit, že tato práce a starost o tělo se jim pak v budoucnu vrátí.

Je to pro vás i adrenalin. Být součástí týmu během extraligových zápasů?

Prožívám každý zápas, jako všichni litvínovští fanoušci, kteří jsou u nás v Litvínově opravdu skvělý. Jsem vtažen do emocí, prožívám to a fandím. Když přijde nutný profesní zásah, tak pak člověk jedná naprosto automaticky. To jde vše stranou. Myslím si, že atmosféra a fanoušci jsou na hokeji to skvělé. Letos to bylo moc smutné. Můžeme být sice rádi, že se vůbec mohlo hrát, ale nebylo to ono, protože fanoušci v hokeji prostě chybí. Jak smutné bylo, že náš rekordman Viktor Hübl překonával rekord za rekordem a nemohl tu radost sdílet s tisíci diváky na stadionu. Řadu jeho rekordů, jsem přesvědčen, už nikdy nikdo nepřekoná.

Jak moc pandemie ovlivnila vaší práci z pozice lékařů A-týmu?

Nařízení a povinných opatření bylo hodně a často se měnily. Vedení klubu se k nim postavilo velmi zodpovědně. Já si o některých nařízeních myslím své, ale až čas ukáže, že se mohlo a mělo v některých případech postupovat jinak. Byla dána spousta nařízení, které byly potřebné pro splnění, aby klub mohl fungovat a odehrát sezónu. Bylo občas náročné zařizovat všechna hygienická opatření, testování hráčů a realizačního týmu. Navíc nás samozřejmě neminuly ani karanténní opatření. Mládež ani A-tým se bohužel nevyhnuly dvěma vlnám, které nás zasáhly. Těla hráčů opakovanými pauzami a návraty trpěla a byla tam samozřejmě vyšší rizikovost úrazů. Spoluprací vedení klubu, nás lékařů a dr. Kočího z hygieny se podařilo tuto situaci zvládnout. Byla to velmi zvláštní a složitá sezóna. Snad již takovou nebudeme nikdy zažívat!

A-tým hrát díky profesionálnímu statutu mohl, ale mládež pandemie zastavila prakticky celou.

Pro mě je to nepochopitelné, a to nejen v hokeji, ale napříč všemi sporty. Vládní nařízení prakticky odepsala řadu mládežnických sportovců. To já osobně považuji za velmi špatné! Zejména pro ty, kteří jsou ve věku 16-19 let a neměli možnost být profesionály, tak těm možná tato rozhodnutí i ukončila kariéry. Řada z nich i s rodiči sportu obětovala spoustu času i finančních prostředků a rok, o který přišli, jim nic nenahradí. Přechod z juniorského věku do A-týmu je hodně složitý i pro hráče, kteří pravidelně hrají. Přijít o rok sportu v tomto věku je opravdu zlé. Budu všem držet palce, aby to zvládli.

Máte dva syny, kteří jsou talentovanými hráči, kdy jste se rozhodli, že budou hrát hokej?

Pepa od malička věděl že se hokej v Litvínově hraje. „Strejdové“, kteří k nám chodili na návštěvy, byli povětšinou spjatí s hokejem. Od svého dětství lítal s klukama po venku s hokejkou a míčkem. Když přišel věk kolem čtyř let, tak šel na brusle a začal bruslit. Honza hokej poznal samozřejmě u bráchy, nejprve v kočárku jezdil a pak i chodil na stadion. Koukal na jeho tréninky a později zápasy. Pak ta jeho cesta byla automatická, že hokej začal stejně jako brácha hrát. V začátcích je to vždy těžké. Honza chodil za párek v rohlíku a Pepa za hranolky s kečupem do legendárního bufetu na dolním zimáčku v rohu (směje se..). Oba to měli hodně podobné. V tomto a lehce pozdějším věku je důležité, aby rodiče děti u sportu udrželi. To je období, kdy je potřeba nejvíce pomoci. Děti si chtějí doma radši hrát, nechce se jim oblékat se do výstroje. Když tohle období překonají, tak jim to přepne a už nemůžete ty kluky od hokeje oddělit. Pak už si za tím jdou a musíte je spíše brzdit, než je do toho tlačit. Taková je naše zkušenost. Opravdu důležité je, aby v tom věku cca 12 let chtěli sami, aby neplnili jen sny a ambice svých rodičů. Za důležité považuji i to, že kluci trávili spousty času krom tréninků i na ulici a na hřišti, které měli u domu. Ve všední dny po škole a o víkendy téměř pořád hráli s partičkou bendy, florbal, basket, fotbálek atd. To jim dalo hodně moc.

Jste lékař, nebál jste se o to více o kluky, když vidíte, jaká jsou rizika zranění?

Já ne, beru to tak, že zranění bohužel ke sportu patří. Manželka ta má ale strach do dneška. Při i běžných soubojích u mantinelu vykřikuje, zavírá oči (smích..). Nese to těžce a má to fakt do dneška. K hokeji patří i zranění. Já se klukům snažím radit, aby se vyvarovali úrazům z nepozornosti či nerozcvičení, ale akutní záležitosti nikdo neovlivní. A těžší úrazy samozřejmě mohou další kariéře vystavit i stop. Pamatuji, jak se v žákovské kategorii zranil v oblasti kolena asi největší tehdejší žákovský talent Litvínova Mára Berka a jak mu dlouho trvalo, než se do toho dostal zpět. Chválabohu je zpátky a věřím, že ho brzy uvidíme v černožlutém dresu.

Oba kluci si prošli litvínovskou organizací, co jim to dalo do života?

Musím říci, že měli štěstí na výborné trenéry i vedoucí týmu, které je v kariéře potkali. Těch jmen bylo v žákovských kategoriích spousta, začali to pánové Kýhos a Černý, pak pan Parák, následně Nosek, Skuhrovec, Goga. Kluci měli s týmem kromě hokeje i skvělé další aktivity na utužování kolektivu. Jezdili stanovat, měli noční stezky odvahy, dělali dětské oslavy a další jiné aktivity, které pro jejich tým trenéři s vedoucími připravovali. Prožívali u hokeje krásné dětství a učili se kolektivu a partě.

Váš starší syn Josef hrál celé roky útočníka, ale ve starším dorostu začal hrát na pozici obránce, jak se taková změna v jeho věku stala?

Jednou jsme stáli u hrazení s Robertem Kyselou a přišel Miloš Hořava. Oba se shodli, že Pepa by měl být bek, že to by byla jeho parketa. Jenže on ve svém ročníku dával góly a byl produktivní jako útočník, tak ho trenéři na beka dávat moc nechtěli. Pepovi se pozice obránce také líbila, a tak se ho nakonec podařilo na tuto pozici přesunout. V podstatě na popud Roberta a Miloše se z Pepy stal obránce, byť v relativně pozdním věku.

On ale přechod zvládl skvěle, protože se téměř probojoval jako obránce na MS U18 na Slovensku.

Byla to pro něj tehdy první sezona. Prošel si všechny kempy a přípravné zápasy národního týmu do osmnácti let před MS. Postupoval pořád dál a nominace mu utekla až v posledním rozhodujícím zúžení den před nominací. Muselo to být pro něj být sice těžké, ale on sám to bral velmi, velmi pozitivně. Byl šťastný za tu šanci. Pro něj to byla přelomová sezóna, protože si vyzkoušel mezinárodní hokej. Hodně mu to pomohlo.

Z juniorky odešel do NAHL a teď působí v NCAA, jak se zrodil jeho odchod a co mu to ukázalo?

Nejvyšší univerzitní americká soutěž NCAA DI byla tehdy u nás velmi opomíjená soutěž ze strany rodičů, logicky i ze strany agentů a klubů. Teď už se o ní začíná hodně mluvit. Za mě je to cesta snová, jak pro rodiče, tak si troufám tvrdit i pro hráče. Pepovo cesta tímto směrem ale byla velká náhoda. Jezdili jsme s oběma kluky na skatemill ke Kubovi Čuttovi do Liberce, kde se zdokonalovali ve svých bruslařských dovednostech. Jednoho dne Kuba po skatemillu říkal, že dělá týdenní kemp, kam se přijeli podívat i zástupci z univerzitních a juniorských soutěží ze zámoří. Říkal, že vezme kluky na zápas, že jim tam chybí do počtu dva tři kluci. Moc jsme o tom nevěděli a kluci si šli zahrát. Po modelovém utkání pak šel Pepa z ruky do ruky přítomným trenérům, kteří se přijeli podívat a skončilo to nabídkou na stipendium na univerzitě. S tím, že než si dodělá střední školu, tak si ho vezme na starost tým Austin Bruins v NAHL. Tam ho připravili na univerzitní cestu. Byla to opravdu náhoda a člověk pak poznává výhody, které tato cesta má. V případě, kdyby došlo ke zranění, tak je možnost univerzitu dostudovat a americký systém nabízí díky plném stipendiu možnosti, které by si normální člověk nemohl bez stipendia finančně dovolit. Vedle kvalitní školy absolvuje i kvalitní hokejovou přípravu, která vychovává řadu hráčů do NHL. Nováčkovská sezóna mu i přes řadu COVID opatření včetně několika karantén vyšla, byl navíc zvolen do nováčkovského all-stars týmu soutěže. Zaznamenal i první kontakty lidí z týmů NHL.

Když se přesuneme k mladšímu Honzovi. Kdy jste poprvé viděli, že má nějaký větší talent?

My jsme to neviděli. Říkali to prvně trenéři, kteří se okolo Honzy pochybovali. V šesté třídě řekl trenér Martin Nosek, že si ho posune k sobě do třídy výš. Říkali jsem si, jestli to ještě není na něj brzo, ale on v něm objevil potenciál koncového hráče, který umí dávat góly. Začal hrát se staršími, a i tam dával hodně gólů a byl vidět. Nicméně byl ale takový medvídkoidní typ (směje se..). Na bruslích to nebylo úplně ono, ale po té sezóně se to v něm hodně změnilo. V osmé třídě si začal přidávat navíc. Pak to začalo být vidět na ledě více i pro mě, jako pro laika. Ten potenciál v něm ale viděli nejdřív jiní.

Zmiňoval jste skatemill, jak jste se ke Kubovi Čuttovi dostali?

Mluvilo se hodně o tom, že by měl Honza zlepšit bruslení. Zjistili jsme, že existuje skatemill a začali jsme do Liberce jezdit. Bylo to časově velmi náročné, a když už tam jezdil Honza, tak jsme sebou brali i Pepu, aby se zdokonalil. U něj byl zase problém, že hodně vyrostl. Pro oba to mělo jiný smysl, ale skatemill dokáže s těmito problémy pomoci. Po několika týdnech bylo vidět markantní zlepšení zejména na Honzovi, ale i Pepovi to přineslo řadu věcí. Jednoznačně můžu říct, že to přineslo zlepšení pro oba kluky.

Kuba Čutta není jen trenérem skatemillu. Pro Honzu se v průběhu stal i jakým si mentorem?

Kolem Honzy se objevilo několik lidí, kterým rád naslouchal. Kuba patřil jednoznačně k jedním z nich. Jak v Litvínově fungoval nad rámec s Jindrou Kotrlou, se kterým tu dělal powerskating a výběhy do hor, tak Kuba mu zase pomáhal s řadou věcí u něj v centru v Liberci. Naučil ho starat se o své tělo, protože věděl ze svých zkušeností, že jsou zranění, kterým lze předcházet. Naučil ho se pořádně se protahovat a rozcvičovat. Zažil Ameriku, byl draftován a zahrál si NHL, tak mu ze svých zkušeností hodně pomáhal.

Honza vlétl do dorosteneckých soutěží neuvěřitelně. Jak jste to vnímal jako otec?

Nic vás jako tátu nepotěší více, než radost vašich dětí, když dělají něco, co je baví. To zapálení a zajiskření v očích, když se vítězí a když jim to klape. To je největší odměna pro rodiče. Každý rodič to má nastavené tak, aby dítě bylo zdravé, spokojené a dařilo se mu. To je věc, která byla u obou kluků perfektní. Tím se nám začalo vracet vše, co jsme museli v začátcích obětovat.

Kluci měli možnost si i zahrát spolu. To byl asi zážitek hlavně pro vás?

Do teď tu mám u sebe v kanceláři od tehdejšího vedoucího Venci Kočího zarámovaný zápis z toho utkání. Udělali si tehdy spolu i krásnou fotku: Já na bráchu a brácha na mě. Do dneška ji snad má jeden z nich na sociálních mediích jako profilové foto. Starší Pepa v té kategorii tehdy pravidelně hrál a Honzu si vytáhli z nižšího ročníku, protože potřebovali někoho do koncovky. Začalo mu to tam v zápase padat a myslím si, že to byla pro nás rodiče úžasná věc vidět kluky, že si spolu mohli zahrát i v jedné formaci a udělat společně i nějaké body.

Honzovo kariéra šla raketově vzhůru. Stal se nejmladším hráčem v historii Litvínova, který nastoupil v nejvyšší soutěži. Překonal tak vašeho spolužáka Roberta Reichela, špičkovali jste se nějak navzájem?

Určitě ne, je to jen jeden rekord, který myslím ani Albi nevnímal. Jeho kariera byla neuvěřitelná a byla plná jiných a daleko větších nej. Honza dostal šanci zkusit si to takto brzo. Věřil mu Jirka Šlégr a trenér Razým ho zapracoval pod křídla Franty Lukeše a Viktora Hübla. Oni byli jeho velkým hokejovým vzorem. Samozřejmě vzory jsou v NHL, ale není větších vzorů než ty, které viděl na vlastní oči. Po tréninku dorostu a juniorů zůstával na zimáku a koukal na ně. Pak si s nimi mohl zatrénovat a v přípravě si s nimi i poprvé zahrál a takto to šlo postupně. Byl to posun, který mu ohromně pomohl a splnil si svůj sen. On se rozhodl nekopírovat cestu bratra přes univerzitní soutěže, i když měl na stole spousty velmi zajímavých nabídek. Rozhodl se, že půjde profesionální cestou. Myslím si, že za mě je pro rodiče tato profi cesta méně populární, protože může přijít zranění nebo neúspěch, a to potom kariéru zabrzdí. Pak to může vývoj člověka narušit na řadu let. Honza měl štěstí, že i přes některá zranění dosáhl svých snů. Pro mě jako otce je ale cesta skrze studium a univerzitu sympatičtější a i reálnější. Profi cesta je o umu, dřině, štěstí i náhodách. Honza toto vše naštěstí zatím měl. On sám říká, že když si jdeš za svým snem, tak to vyjde. Všichni mu držíme palce.

Honzovo nedílnou součástí kariéry byly i reprezentační výběry. Jenže v přípravě na vrcholnou akci, kterou bylo MS U18 přišlo vážné zranění.

Byla to nešťastná věc, ale i to k hokeji patří. Při tréninku při přeskakování hráče v pádu si zlomil v kotníku kost. Po konzultaci s kolegou Bednářem jsme se rozhodli ho operovat, aby se mohl vrátit brzy zpět. Hned v pooperačním období se prakticky nastěhoval do Mariánských Lázní k bratrům Sailerům, kteří dlouhodobě působili jako kondiční trenéři v Třinci. Zavřeli ho na 4-5 týdnů v jejich bytě. Intenzivně se mu věnovali, jak po rehabilitační stránce, tak s ním dělali kondiční i mentální přípravu. Věnovali se věcem, které Honzovi chyběly. Posilovali střed těla, ruce. Postupně začal běhat v bazénu v závěsu a přidával si. Po pěti týdnech odjel na skatemill do Liberce. Tam se během dvou týdnů dostal do celkové kondice, že se vrátil zpět na led. Po sedmi týdnech od operace nastoupil do prvního zápasu proti Spartě v juniorech, kde mu napadaly i nějaké góly a zase chytil drajv. Vrátil se do sestavy áčka, a to mu pomohlo se na MS probojovat.

V další sezóně přišel další splněný sen v podobě mistrovství světa do dvaceti let, které se odehrálo v Česku.

Honza byl před sezónou draftován do OHL do týmu Hamilton Bulldogs. Rozhodl se, že chce zůstat v Litvínově, být na očích reprezentačním trenérům a porvat se o místo. Z juniorky v Kanadě by to bylo těžké prosadit se do kádru nároďáku U20, kde byli kluci i o tři roky starší. Hrál tedy extraligu v Litvínově a postupně se skrze kempy probojoval až na MS. Nezapomenutelný debut na mistrovství v utkání s Ruskem byl nejen pro něj neskutečný zážitek. Ostravské publikum bylo opravdu skvělé. Udělalo tam klukům dokonalou atmosféru a Honza proti odvěkému rivalovi a velkému favoritovi dokázal dát svůj první velký mezinárodní gól. Povedlo se vyhrát a ta euforie byla neuvěřitelná. I když mistrovství nedopadlo, jak si všichni přáli, tak pro něj to byla zase obrovská zkušenost a škola, jak se posunout jako hráč dále.

Honza po MS odešel do zámoří do OHL. Už jste to měli v plánu před MS?

On potřeboval, aby hrál klíčové situace v mužstvu, což by v Litvínově měl těžké. Potřeboval hodně hrát, mít dominantní roli, hrát přesilovky a oslabení. Byla to logicky zvolená cesta, aby šel do Hamiltonu. Naučil se lépe jazyk a kanadský styl života. Pro něj určitě cesta, jak se zase posunout dále.

Na draftu uspěl jako česká jednička. Myslíte, že mu pomohl přesun do OHL před draftem?

Osobně si myslím, že nějakou dobu ztrácíme jako Češi, respektive naše soutěže v zámoří kredit. Doby, kdy jsme měli kluky na draftu ve velkém množství jsou asi na delší dobu pryč. Doufejme, že se to brzy zase otočí. Jedině vyšší konkurence v mládežnických soutěžích a následné zapojování talentů do seniorských soutěží nám může pomoci. Ale zpátky k vaší otázce. Přesun do OHL Honzovi určitě pomohl v draftu. Vybral si ho ve druhém kole Montréal. Je to tradiční klub z Original Six, město, které hokejem žije. S Petrem Svobodou, legendárním obráncem Montrealu, se osobně zná i s ním trénoval. Absolvoval u něj v Montrealu několik měsíců před draftem čtrnáct dní i s bráchou tréninkový proces pod vedením Petra Svobody i jeho bratra Karla. Draft byl pro něj dalším krůčkem k tomu jeho cíli, zahrát s v NHL.

Jak probíhal u Myšáků draft, který byl na dálku?

Nervozita samozřejmě byla. Seděli jsme u počítače propojeného na TV a čekali jsme, jak to dopadne. Honza si pozval své nejbližší. Když bylo vyřčeno jeho jméno, bylo velmi zkomolené, jak to v zámoří s našimi jmény umí (smích..),. V první fázi navíc vypadl zvuk a v druhé fázi při rekapitulaci zaznělo „Yan Majsek Hamilton Buldogs“, takže to bylo dalece k tomu, že to má být Myšák (smích..). Radost propukla obrovská, do dneška, když si na to vzpomenu, tak je to na slzičky v očích.

Osud zase dovedl Honzu zpět do Litvínova, když se kvůli pandemii vrátil domů..

Honza vzhledem k nezahájení OHL využil možnosti, že mohl hrát za Litvínov. Trochu ho na začátku zbrzdilo další lehčí zranění kotníku. Navíc byla trochu škoda, že se Litvínovu ze začátku moc nedařilo, ale asi to bylo i hodně dáno těmi karanténami a pauzami. Pro Honzu to, ale byla skvělá věc, měl možnost se dobře připravit na další mistrovství světa. Odletěl s národním týmem do Edmontonu a po MS už v Kanadě zůstal.

Po MS se dostal na farmu Montréalu do Laval Rocket, kde se probojoval do kádru.

Paradoxně mu tahle špatná doba v tomto pomohla, respektive nahrála. Bez pandemie by si nemohl v AHL zahrát, protože nesplňoval podmínky. Byla mu vyjednána výjimka, tzv. amatérský statut, že může v AHL odehrát 25 zápasů do konce sezóny. Honzovo vývoj na farmě Montréal podrobně sleduje a nastavuje mu plán, který je pro něj nejlepší. Tím, že je v Bell Centre stejně jako hlavní tým, tak má možnost vidět kluky z NHL. Měl možnost získat zkušeností například i od Michaela Frolíka, který s ním působil pár zápasů na farmě. Michal ho pozval k sobě na narozeniny a na večeři a mohli spolu probírat nejen hokejové věci.

Oba syny máte v zámoří, to pro vás musí být celkem šichta je po nocích sledovat na televizi, že?

Všechno začíná od jedné nebo od tří hodin ráno, takže je to pro mě dost náročné (směje se..). Občas jsem to měl na dvou monitorech a někdy zápasy navazovaly i na sebe, takže to byl maraton od jedné do šesti do rána. Pak buď do práce nebo den volna. Samozřejmě tím tělo trpí, ale rádo.

Zatím asi nejzásadnější věc v Honzově kariéře, kontrakt v NHL..

Po pravdě jsme to nečekali takto brzy. Doufali jsme, že se Honzovi povede podepsat NHL, ale určitě by nás nenapadlo, že takto brzy. V osmnácti letech být pod kontraktem v NHL je super věc, ale je to pořád jen dílčí krok. Má zase kousíček blíž ke svému snu zahrát si v NHL, ale musí makat dál. On to ví a není typem člověka, který by se uspokojil a přestal dál pracovat. Je to pro něj závazek makat ještě víc a my mu to jako rodiče moc přejeme, aby si svůj sen splnil. On, jak se říká, na hrušce nikdy nebyl. A brácha by mu to ani nedovolil. S bráchou mají skvělý vztah, takže ten ho vždycky jak se říká s nadsázkou udrží nohama na zemi. Jeho pravidelnou hláškou po dílčím úspěchu je, že teď „musí z tý hrušky rychle dolů a makat dál“. Už si z toho dělají samozřejmě legraci.

Všichni lidé, kteří vaše kluky znají ví, že jsou to extrémně skromní kluci. Jak to vidíte vy?

Myslím, že skromní jsou. Je to navíc o pokoře, pracovitosti, trpělivosti a o zdravém sebevědomí. Navíc musíte mít štěstí na lidi kolem sebe.

S nadsázkou, největší váš sen? Aby si kluci zahráli v jednom týmu v NHL?

Špičkovali jsme se s Robertem Reichelem, že si proti sobě jednou vzájemně zafandíme. To by byla krásná záležitost. Teď už proti sobě Kristian s Honzou vyběhli v AHL. Samozřejmě, kdyby se něco takového povedlo klukům, byla by to pecka. Ale to už jsme spíš v kategorii ze science fiction.

Takže byste si musel rozpůlit dresy a sešít je dohromady?

Jasně (smích..), určitě bychom to nějak vymysleli. Třeba bych fandil jednomu a manželka druhému, ale to je opravdu z kategorie snů. Zase ale proč ty sny nemít. Stát se může cokoliv…

Konto našeho srdce 28.07.2021

Konto našeho srdce se společností REHA 2015, s.r.o. pomohly malé Kačence z Mostu

Kačenka se narodila v roce 2008 a vlivem předčasného porodu trpí dětskou mozkovou obrnou. Postižené má horní i dolní končetiny a je odkázaná na invalidní vozík. Cena této zdravotní pomůcky převyšuje možnosti maminky samoživitelky, která pobírá pouze příspěvek na péči o dceru Kačenku. Z tohoto důvodu nás paní Barbora požádala o finanční spoluúčast...
Více >
Konto našeho srdce 08.07.2021

VIDEO: Stříhání vlasů pro Nové háro

V letošním roce jsme společně se spolkem Nové Háro a dalšími partnery a osobnostmi uspořádali již třetí ročník "Vlasatého zápasu". Tentokrát jsme pomáhali malé Matyldě z Brna, onkologické pacientce, která si přála mít vlasy i po dobu náročné léčby. Tito pacienti totiž během chemoterapií o své vlastní vlasy přicházejí a jsou vystaveni pohledům...
Více >
Junioři 23.06.2021

Tři pozvánky na první kemp. Kdo vyrazí na soustředění reprezentace do dvaceti let?

V nominaci na první přípravný kemp reprezentační dvacítky figurují tři litvínovští hokejisté. Jde o zadáka Ondřeje Baláže a útočníky Michala Guta s Lukášem Stehlíkem.
Více >