Rodák ze Sobědraže u Písku (narozen 6. ledna 1939) začínal s hokejem v Sokole Čimelice. 'Načerno jsem tam už jako třináctiletý kluk hrál za chlapy.'
Svého času fanoušci Waltera považovali za nejlepšího hokejistu v republice spolu s bratislavským Golonkou. Potkali se pak ve Slovanu, ale do té doby se Walter stihl stát litvínovskou modlou.
 
Je pravda, že jste se do Litvínova nabídl dopisem?
'Ano. Dělal jsem i některé další sporty, třeba v basketu jsem jednou za zápas nastřílel 42 bodů, ale nejvíc mě bavil hokej. Poradili mi, abych se dal někam, kde je zimní stadión. Tak jsem poslal dopis na Zdeňka Nikodýma do Litvínova. Ten jej předal panu Markovi a on si pro mě přijel tatraplánem do Lovosic, kde jsme tehdy bydleli. Bylo mi sedmnáct, dostal jsem s sebou od tety polštář a peřinu, o moc víc jsem toho neměl. A jel jsem.'

Ještě před vojnou stihl Walter přesvědčit o svém talentu a tak narukoval do Dukly Jihlava. Občas býval nezvladatelný, impulsivní, ale hokejově vynikal a jeho kousky se staly pověstnými. Diváci jej milovali, protože na utkáních, v nichž hrál, se nikdy nenudili. Soupeři a funkcionáři už jej měli v lásce méně, ono se, pravda, chování J. W. někdy neslučovalo s tehdejším disciplinárním řádem...

Některé vaše kousky se tradují dodnes, takže se ptám: je pravda, že jste si při fotbalovém utkání oblékl kopačky na ruce?
'Ano. Byla to kulišárna na rozhodčího, zajímalo mě, jestli mi odpíská ruku, když hraju kopačkou... Tak trochu jsem ho v přípravném utkání zkoušel. Ale vyloučil mě za nesportovní chování.'

Prý jste jednou v zápase vodil kotouč po celém kluzišti obráceným koncem hole a nikdo vám jej nemohl sebrat. Protihráči ovšem nevěděli o malém hřebíčku na konci hokejky...
'Pravda to je, ale ne úplná - já tam žádný hřebík neměl! Měl jsem zkrátka takovou techniku,' potutelně se usmívá první litvínovský reprezentant.

Způsoboval jste pozdvižení na veřejném bruslení, na plném kluzišti jste jezdil proti lidem v protisměru jejich pohybu. To muselo být haló...
'Nezapírám, bylo to tak. Cvičil jsem si tím postřeh a obratnost.'

Jaroslav Walter přišel do Litvínova v roce 1956 v 17 letech. Po dvou sezónách odešel na vojnu do Dukly Jihlava. Vrátil se v roce 1960 a hned první rok ve 32-kolové soutěži nastřílel 20 branek, nejvíc po Klucovi. Účastnil se MS 1963 a ZOH 1964.

V sezóně 1963/64 sehrál Litvínov památné utkání v Praze se Spartou. Před deseti tisíci diváky ji vůbec poprvé v historii porazil, a ještě venku, poměrem 4:2! Walter řádil, vstřelil dvě branky, jeho útok se Štěrbou a Kalinou zařídil všechny góly. Zápas si výborně vybavujete dodnes...

'Jo, byla to paráda. Jak jsem byl po utkání v ráži, přijel jsem před 'funkcionářskou' tribunu, kde seděla hokejová generalita a všem jsem jim řekl: 'Kdyby jste to nevěděli, tak Horní Litvínov (s důrazem na slovo Horní - pozn. aut.) tady právě vyhrál 4:2! A to buďte rádi, že sem nezastavíme ty transporty uhlí, jinak tady zmrznete v kotrmelcích...'

Jaká byla odezva?
'Dostal jsem distanc, rok jsem nesměl vyjet do zahraničí. Po zápase jsme šli slavit do nóbl baru Kaskáda na Starém Městě. Vrátný nás nechtěl pustit, byli jsme v teplácích. Ale neměl šanci, vždyť jsme ten večer porazili Spartu!'

V létě 1964 jste odešel se značným rozruchem do Slovanu Bratislava. Když se za svým přestupem dnes ohlédnete, udělal by jste to znovu?
'Těžko říct. V osobním životě jsem nelitoval. Sportovně trochu ano, přestup mi nakonec příliš neprospěl. Zařadili mě až do třetího útoku s mladými kluky Mrukviou a Dučajem. Ale když jsem dal Spartě tři góly, chtěl mě Karel Gut do Prahy. Takže zas tak špatné to snad nebylo...'

Walter dosáhl v lize za 11 let průměru půl branky na zápas. Aktivní kariéru končil v roce 1972 v Rakousku. Pak trénoval v Německu a po návratu domů vedl nejlepší slovenské ligové kluby, Slovan Bratislava a Duklu Trenčín. V roce 1990 si jej Ivan Hlinka vybral ke společnému působení u federální reprezentace, kterou s ním trénoval dva roky. V tu chvíli dostaly litvínovské červnové vzpomínky na chvíli smutnou příchuť.

Ale vraťme se v čase zpátky. Jaké to bylo, když tak impulsívní hokejista jako vy přišel po vojně zpátky do Litvínova k týmu, kterému šéfoval Miroslav Kluc?
'Míra byl vynikající hráč a člověk, osobnost. Uměl nás srovnat. Hokejově je asi zbytečné ho hodnotit. Byl ale i výborným muzikantem, měl svojí kapelu, skvěle hrál. Dokázal zpívat třetí hlas! Pamatuju si, jak jednou hnal z autobusu Pepíka Beránka, který zpíval moc rád, ale v té době ještě trochu falešně.
V sezóně 1959/60, ve 37 letech, měl být Kluc nejlepším střelcem ligy. Až v posledním kole ho několika góly přeskočil Jáno Starší.'

Na své roky v Litvínově evidentně vzpomínáte rád...
'Určitě, byli tu výborní kluci. Brali jsme 180 korun za výhru a moc zápasů tenkrát nevyhrávali. Ale seděli a zpívali jsme pořád, jen to někdy bývalo veselejší a někdy ne,' končí vyprávění Jaroslav Walter.
Pokud bychom ho měli charakterizovat jednou větou, pak by zněla: Hokejista, na kterého lidé chodili.